Tematická příloha: Bolest: Algeziolog musí být vyzrálou osobností
Mohl byste úvodem uvést, jaká je prevalence bolesti v České republice?
Diagnostika a léčba akutní bolesti obvykle nečiní potíže, proto bych se v našem rozhovoru zaměřil spíše na bolest chronickou. Údajů z epidemiologických studií, které by se týkaly této oblasti, příliš nemáme, a obdobná je situace i v zahraničí. Přesto existují odhady, podle nichž se s chronickou bolestí, kterou definujeme jako bolest trvající déle než tři až šest měsíců, alespoň jednou setkal každý člověk nad 40 let věku. Do center bolesti nejčastěji, až v 90 procentech, přicházejí pacienti s vertebrogenní bolestí. Další skupinu představují lidé s bolestí neuropatickou; častá je také postherpetická neuralgie, která bývá zejména ve vyšším věku nebo u lidí s imunodeficitem velmi urputná a současně obtížně léčitelná. Ve výčtu nejčastějších diagnóz nemohu zapomenout ani na nemocné, které trápí migrenózní bolesti hlavy nebo jiné druhy cefaley.Říká se, že bolest je všudypřítomná a postihuje lidi různě staré s různými nemocemi. Přesto většina pacientů, kteří navštěvují pracoviště specializující se na léčbu bolesti, splňuje určité charakteristiky. Jak vypadá takový typický pacient?
Obvykle se jedná o lidi ze sociálně slabších vrstev, často v částečném nebo úplném invalidním důchodu, trpící chronickou bolestí, u nichž se již projevuje tzv. příznak bolestivého chování. Nemocní mívají většinou pasivní přístup ke své léčbě, objevují se u nich různé psychosociální patologie, bývají konfliktní, často zaměřeni ziskově ve vztahu ke svému okolí. Často se jedná o lidi, se kterými si kolegové jiných odborností tak říkajíc nevědí rady, a proto je pošlou k nám. Pacientů spolupracujících s akutní a perakutní bolestí máme naprosté minimum, představují asi tři až pět procent z celkového počtu.Práce s tímto typem nemocných musí být velmi namáhavá. Je o ni mezi lékaři zájem?
Nezájem ze strany mladých lékařů nepociťujeme. Současná algeziologie totiž nabízí množství moderních sofistikovaných postupů, o které je mezi lékaři zájem. Bohužel charakter naší práce a spektrum pacientů, o které pečujeme, vede k postupnému vyhořívání našeho personálu. Tato práce klade totiž mimořádné nároky nejen na odbornost lékařů, ale také na jejich psychiku. Vždy mladší kolegy upozorňuji, že u nás se nedělá takzvaná vítězná medicína. Na rozdíl například od chirurga, který po úspěšné operaci zažívá uspokojení ze své práce, v našem oboru mnoho důvodů k radosti nemáme. Místo vděčnosti se u našich pacientů často setkáváme s nespokojeností až verbální agresivitou či s projevy zklamání. Důsledkem je poměrně velká fluktuace mezi mladými kolegy.Z toho vyplývá, že v ideálním případě by lékař, který se uchází o práci v centru pro léčbu bolesti, měl mít velmi dobré komunikační schopnosti, určité základy psychologie a velkou míru empatie. Zapomněl jsem na něco?
...
Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 28/2006, strana 17
Zdroj: