Symbióza oftalmologa a optometristy

MT: optometrie patří k mladým oborům. Jak se postupně vyvíjela a jaké je postavení optometristy ve světě? Optometrie je obor, který představuje běh na dlouhou trať. Tradice optometrie pochází v Evropě z Velké Británie, kde optometristé existovali už před druhou světovou válkou. Z Velké Británie se potom optometrie rozšířila i do Ameriky, čili tradice oboru je v anglosaských zemích největší. Optometristé zde v podstatě nahradili klasického ambulantního oftalmologa, protože přejali základní zdravotní péči a teprve v okamžiku, kdy diagnostikují zdravotní problém, odešlou pacienta na specializované oční pracoviště. Vývoj ve zbytku Evropy šel trochu jinou cestou. V západní Evropě si však počátkem 90. let uvědomili, že optometrista je člověk, který je pro zdravotní systém levnější, ale přitom kvalitní. Optometrie se tak začala prosazovat zejména ve skandinávských zemích, dále v Nizozemsku a Španělsku.

MT: Situace v České republice je evidentně jiná. Jakou pozici má tedy optometrista u nás?

Legislativní proces uznávání profese optometristy pokračuje po celé Evropě a po pravdě řečeno je Česká republika první zemí v celém bývalém východním bloku, kde je optometrie zákonem legalizována. Optometrista má vzdělání vysokoškolského charakteru zakončené nejprve bakalářskými zkouškami a po dalších dvou letech studia získává titul magistra optometrie. Má možnost v rámci své pracovní náplně vyšetřit oko z pohledu metristického a rozhodnout, jakým způsobem je možno refrakční vadu korigovat. Dále má oprávnění k aplikaci kontaktních čoček a oprávnění rozhodovat o tom, zda je nutné použít speciální optické pomůcky. Nemůže ale stanovit diagnózu, což je zřejmě otázka budoucnosti, dalšího jednání a vzdělávání. Není také oprávněn používat farmakologické přípravky pro detekci onemocnění, nemůže například vyhodnocovat výsledky vyšetření na perimetru nebo tonometru. Pokud ale objeví nějaké problémy, je povinen doporučit pacientovi návštěvu očního lékaře.

MT: Pokud si budu chtít nechat preventivně změřit refrakci, kde mohu optometristu vyhledat?

Optometristé se v současné době v naší zemi vyskytují v očních optikách, což je podle mého názoru v podstatě ideální stav. Nicméně zatím nejsou legislativně určeny výkony pro optometristy, jako je tomu například u oftalmologů, takže nemají oprávnění vystavit předpis na zdravotnickou pomůcku. Ale na druhou stranu je z čistě praktického hlediska skloubení optika a optometristy velice perspektivní. Představte si, že přinesete do optiky předpis, na kterém jsou hodnoty korekce stanovené očním lékařem. Optik vám na základě daných údajů zhotoví pomůcku, ale posléze se ukáže, že dioptrické hodnoty nebyly oftalmologem stanoveny správně. V té chvíli nastává obrovské dilema, na koho se má dotyčný obrátit s reklamací a kdo vyřeší spor mezi optikem a oftalmologem o to, kde se stala chyba. Zákazník se tak dostane do „mrtvé zóny“, kde si ho oba navzájem přehazují. Zatímco když se celý proces – od stanovení refrakční vady až po zhotovení brýlí – udělá na jednom pracovišti, jsou kompetence dopředu jasně dány. Role optometristy v podstatě spočívá v doplnění práce oftalmologa a očního optika. Dobře pracující optometrista si je plně vědom své zodpovědnosti, takže by měl zákazníka dostatečně informovat o dalších možnostech zdravotní péče, kterou zastává oftalmolog.

MT: Často se hovoří o screeningu u malých dětí a o významu včasného zachycení očních vad v této věkové kategorii. Mohl by být optometrista i partnerem dětského lékaře?

Myslím si, že by určitě nějaké partnerství mělo fungovat. V západní Evropě existuje velké množství různých podoborů, jako je například funkcionální optometrie – behavioral optometry, což je disciplína, která zkoumá drobné neodhalené vady vidění s různými důsledky. Dítě například nechce číst, je pomalé ve škole a nakonec se ukáže, že ačkoli absolvovalo oční prohlídku u dětského lékaře a vše přečetlo dobře, nikdo nezkoumal další aspekty, například jak oči spolupracují. Utajené – latentní – problémy vedou v dlouhodobém důsledku k velkým problémům, které se někdy odhalí, někdy dokážou vycvičit, ale mohou také znamenat v mnoha profesích celoživotní handicap. Screening dětí je tedy určitě rozhodující a měl by být povinný u dětského oftalmologa.

MT: Pro perspektivní rozvoj oboru a zlepšení pozice optometristy je nepochybně důležité také vzdělávání. Podílí se na něm Společenstvo českých optiků a optometristů?

Optometristé mají jako zdravotničtí pracovníci povinnost trvalého vzdělávání a Společenstvo jim je chce zajišťovat, protože se jedná o mladé lidi se zájem o obor. Obrovskou výhodou je dnes existence mnoha výměnných vzdělávacích programů v celé Evropě. V rámci veletrhu OPTA také pořádáme mezinárodní kongres, kterého se letos zúčastní více než 60 zahraničních odborníků – od Estonska až po Albánii. Takže to s optometrií myslíme vážně a uvědomujeme si, že čím lépe se budeme umět o pacienta postarat, tím lépe se bude moci náš obor vyvíjet. I o tom je optometrie v Čechách.

MT: Jakým směrem se bude optometrie dále vyvíjet?

Myslím si, že systém jednoznačně povede k tomu, že optometrie se stane základem očního vyšetření. Celosvětová tendence je taková, že erudovaný optometrista by měl být prvním odborníkem, se kterým se pacient dostane do kontaktu. Až v případě závažnějších problémů navštíví oftalmologa, který bude mít mnohem více času na jeho léčbu. Světová rada optometrie – World Council of Optometry – má jedno hezké heslo: Právo na vidění. V mnoha koutech světa přicházejí lidé o zrak z nedostatku hygieny či proto, že nemají přístup ani k základním pomůckám. Nicméně optometristé do takových zemí vyjíždějí a dělají osvětu, což je obrovská pozitivní role v prosazování globálního uvědomování si nutnosti péče o zrak.

Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 6/2007, strana B4

Zdroj: