Švýcarsko očima zubaře
V půlce prosince jsme s manželem navštívili mého budoucího šéfa. Byl moc milý a povídavý, mladší než já, ale měřil přibližně jen 160 cm, což mě trochu vyděsilo, protože v minulosti jsem měla trable s nadřízeným, který měl kvůli svému vzrůstu napoleonský komplex. Ukázalo se, že jeho ordinace („klinika“, jak tomu říkal) byla situována v městečku Bulle, vzdáleném asi 40 km od břehů Ženevského jezera, ve frankofonním kantonu Fribourg, které se nachází v nadmořské výšce kolem 500 až 700 m n.m., všude kolem byly hory. O tom, jak krásně tam bylo a jak moc se nám tam líbilo, nemusím asi psát. Na klinice, kterou měl pronajatou v domě blízko centra, byly tři luxusně vybavené ordinace. Zajímalo mě hlavně přístrojové vybavení. Pan majitel nám vše ochotně ukazoval a bylo znát, že je na svoji „kliniku“ moc hrdý. Jediné, co mě zarazilo, byl fakt, že endomotor na ošetření kořenových kanálků byl na klinice pouze jeden pro všechny tři ordinace. Říkal, že Švýcaři endodontické ošetření téměř nepotřebují, protože mají minimální kazivost zubů díky své přehnané péči o chrup. Ve všech ordinacích byl PC monitor pro pacienty, digitální RTG a intraorální kamera. Nakonec jsme se domluvili, že bych měla nastoupit na podzim 2007, kdy pro mě bude mít nové zubařské křeslo.
Od Velikonoc ve Švýcarsku
Krátce po Vánocích můj budoucí šéf, který měl přítelkyni z Čech, přijel do ČR a navštívil nás v Praze. Prohlédl si moji ordinaci, aby se ujistil, jak fungujeme (střídala jsem se se svým tehdejším podnájemníkem), následně jsme s ním strávili příjemné odpoledne plné legrace. Měl pro nás překvapení: oznámil, že by rád, abych přijela už v půlce března a začala dělat v dubnu. Řekl, že se budu se stávajícími zubaři střídat a v létě že pořídí čtvrté zubařské křeslo, pro mě.
Od začátku ledna 2007 jsem tedy začala s intenzivnějším obohacováním své chabé znalosti francouzštiny a v půlce března jsme s mužem odjeli do Švýcarska. Šéf nám ukázal dva byty, oba čtyřpokojové, a my se nastěhovali. Manžel pak odjel do Prahy za dětmi a mně začal intenzivní kurs francouzštiny, dvakrát dvě hodiny denně. Mezitím jsem čekala na povolení (pro mě i celou rodinu) k pobytu a práci. Nakonec jsme je dostali, dokonce na pět let.
Svého prvního pacienta jsem měla po Velikonocích. Na klinice jsem byla se třemi kolegy: zubním lékařem z Francie, který měl deset let praxe, kolegyní z Německa, která byla čerstvě po promoci, a kolegyní ze Severní Moravy s tříletou praxí. Všichni ke mně byli ze začátku moc milí a snažili se mi pomáhat. Počet mých pacientů se postupně zvyšoval, ale nebyla to velká sláva. Neměla jsem nejlepší vztah s recepční, což byla „nejdůležitější“ pracovnice kliniky, která měla veškeré šéfovy sympatie a velké pravomoci. Jinak to byla samolibá, nevychovaná a ne příliš inteligentní 24letá paní. Tím pádem mi objednávala hlavně pacienty, kteří neměli peníze na „lepší“, složitější výkony, a albánské přistěhovalce z Kosova. Mými nejčastějšími výkony tedy byly extrakce zubů, na jejichž zaléčení neměli tito pacienti peníze.
Základ: dodržet plán léčby
Časem si ke mně hlavně kolegyně z Německa chodila čím dál častěji pro rady a také jsem za ni dokončovala většinu extrakcí, do kterých se ráda a s vervou pouštěla. Bohužel zalamovala kořeny, a pak si nevěděla rady. Také se bála pacientů, kteří měli jakékoli srdeční obtíže v anamnéze, a podávala anestezii bez adrenalinu. Ve většině případů to bylo úplně zbytečné, zato pacientům anestetika nestačila a svíjeli se při výkonu bolestí nebo plakali.
V pondělí začínala moje pracovní doba před nástupem kolegů (pak jsem měla skoro celý den volno) a pokračovala zase večer, když kolegové skončili práci. V úterý to bylo podobné. Od středy do pátku jsem pracovala od 7 do 16 hodin s hodinovou přestávkou na oběd. Také jsem ordinovala téměř každou druhou sobotu od 8 do 12 hodin. Je potřeba říci, že systém objednávání byl velice přesný, každý pacient měl plán léčby a termíny časově seděly na plánovaný výkon. Plán léčby museli pacienti podepsat, a tím odsouhlasit i cenu. Šlo mnohdy o velké sumy, zubní lékaři jsou ve Švýcarsku pro pacienty velice nákladní. Ceny za výkony jsou tvořeny podle bodového systému, kde si každý zubař v mezích určitého rozpětí stanoví hodnotu bodu. Pokud byla nakonec cena vyšší, než podepsali, nesměla „klinika“ chtít více než 20 % rozdílu. To znamenalo, že náš šéf byl hrozně přísný a plány léčby musely být mnohokrát kontrolovány, než šly k podpisu.
Ceny za výkony byly pevně bodově ohodnoceny, ale hodnota bodu měla určité rozpětí. Na klinice byla horní hranice 1,7 švýcarského franku (CHF) za jeden bod. Pro příklad: definitivní plnění tříkořenového zubu stálo kolem 1 500 CHF, test vitality zubu (tedy dotknutí se zubu studenou vatičkou namočenou v Cognoscinu) 8 CHF, fixní rovnátka na jednu čelist 10 000 CHF, chirurgická extrakce zubu moudrosti 500 až 1 000 CHF.
Odborné neshody
Jako nováček jsem zpočátku podléhala přímé kontrole majitele a posléze kontrole francouzského kolegy (protože jsem nesouhlasila s postupy šéfa a on se mnou nedokázal odborně diskutovat, jelikož nebyl zubní lékař, ani neměl medicínské vzdělání). Ani s francouzským kolegou jsem nesouhlasila, protože podle mého názoru vrtal do zubů, které nebyly zkažené. Co neviděl na RTG (např. kazy pod korunkami), to pro něj neexistovalo a stesky pacientů ignoroval. Takto například připravil moji kamarádku o dva zuby. Také nám nařizoval psát ATB celkově na zánět zubní dřeně, nedovolil aplikovat svodnou anestezii na for. mandibulae, jelikož její aplikace je „bolestivá“, proto se i složité extrakce a endodontická ošetření vykonávala pouze v intraligamentární anestezii, která nemá dlouhého trvání a je slabší. „Nejlepší“ bylo, když mi šéf sdělil, že za své pacienty nesu zodpovědnost já, přestože jsem musela poslouchat své nadřízené a podrobit se jim ve svých léčebných plánech a postupech.
Sliby – chyby
Bývala jsem hrozně unavená a většinu víkendů jsem prospala. Práce byla namáhavá a velmi stresující. Šéf za mnou chodil jako stín a za každou chybičku nadával. Všechny plány léčby byly kontrolovány francouzským kolegou. Vybavení ordinací bylo krásné na pohled i pro pacienty, ale jak se ukázalo, těch důležitých přístrojů měl nedostatek a některé neměl vůbec. Všechno bylo hlavně „na efekt“. Valná většina švýcarských zubařů má svoje zubní ordinace, kde pracují většinou sami nebo s hygienistkou. Takové zubní kliniky, jako byla ta „naše“, v oblibě nemají a nepracují v nich. Nazývají je „továrnami na peníze“.
Situace se vyhrotila na podzim. Šéf mi totiž původně slíbil, že od září bych měla dostat nové křeslo, na kterém budu pracovat jen já, čímž se změní moje ubíjející pracovní doba. Ještě koncem srpna však nic nenasvědčovalo tomu, že by chtěl svůj slib splnit.
Pozvali jsme jej tedy s mým mužem do kavárny a tam jsme se dost důrazně ptali, kdy hodlá nové křeslo pro mě zakoupit a postavit v ordinaci (vedle stávajících). Chvíli se kroutil, ale nakonec slíbil, že za 14 dní bude ordinace i s křeslem hotová. Práce na klinice na nové ordinaci skutečně začaly a za měsíc byla nová ordinace i s křeslem hotova. Jediné, co tam chybělo, byly dřezy na umytí rukou. Nevím, jak ve Švýcarsku, ale u nás by hygiena ordinaci bez dvou dřezů jistě neschválila. Šéf se po této námitce začal opět vymlouvat, povídal např., že ordinace je moc malá, že se tam nevejde asistence atp. Nakonec shrnul, že je lepší tam raději nechat pracovat hygienistku a ortodontistu, který dojížděl jednou za měsíc na tři dny v týdnu z Francie.
Došlo mi tedy, že opět slib nedodrží. Nakonec vyšlo najevo, že v říjnu má přijet nová kolegyně z Německa, chirurg, a ta hned dostane nové křeslo. Kolegyně z ČR se bohužel ukázala jako velice ambiciózní, podrážející své kolegy a velice vlezlá a nekritická vůči šéfovi. Francouzský kolega se chystal k odchodu a ona velice stála o to, aby jej nahradila ve vedoucí funkci. Všechny tyto události přispěly k tomu, že jsme se s šéfem pohádali a dohodli se, že v listopadu na klinice končím. Následně jsem byla tři dny doma v neschopnosti, protože už jsem byla natolik vystresovaná, že se mi při práci třásly ruce a v noci už jsem vůbec nespala.
Není zubař jako zubař
Když přijela německá kolegyně, zjistilo se, že je moc milá, ale neumí ani slovo francouzsky. Po dvou týdnech kursu francouzštiny jí už ale začali objednávat pacienty, navzdory tomu, že francouzsky stále nemluvila. Byla ale Němka, tedy pro šéfa asi „více kvalitní“, než „my z Východu“. Po své krátké neschopence jsem přišla jako vždy do práce, ale dozvěděla jsem se, že všechny mé pacienty odvolali. Měla jsem podle smlouvy pracovat ještě do konce listopadu. Šéf se ale bál, že pacienti půjdou za mnou, protože jsem předběžně měla domluvené ještě jedno místo, ale podle zpráv z domova mi mezitím podnájemník rozkradl v mojí pražské ordinaci, co se dalo, a tak jsme se s manželem rozhodli, že se vrátíme. Zatím jsme toho ani na okamžik nelitovali.
Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 16/2008, strana A14
Zdroj: