Svědek zašlých časů

Tmavý, naleštěný, kulatý, s jednou masivní nohou, vyrobený z ořechového dřeva. Je možná o trochu mladší než celá vila, která právě oslavila 108 let. Postavil ji v roce 1902 stavitel Lada. Nejde o známého malíře a spisovatele Josefa Ladu, i když dům stojí nedaleko Hrusic, v oblíbeném výletním městečku Senohraby. Kolem stolu se pohodlně usadí osm či devět lidí. Dnes zde sedíme čtyři. Dva majitelé a já s manželkou jako návštěva. Místnost je jasně určena pro hosty. Ve středu stůl, šest židlí, na stěnách obrazy portrétovaných předků, černá komoda. Náhle jsme na zámku, jen jsem překvapen, že nemám na nohou pověstné leštící papuče.

Popíjíme černou kávu a povídáme si. My spíše posloucháme o starých zašlých časech. Hostí nás potomek rodiny Pešinů, spřízněné s prof. Matějčkem (významným kunshistorikem, který má na vile pamětní desku). O těchto postavách se zmiňuje i prof. MUDr. Vondráček ve svých pamětech Lékař vzpomíná. Mimochodem letos by mu bylo 115 let. U tohoto stolu seděl také; stejně tak prof. MUDr. Prošek, prof. MUDr. Hlaváček, prof. MUDr. Pfeifer, doc. MUDr. Beneš, prof. MUDr. Borovanský, prof. MUDr. Charvát, rodina Votočkova a jiní. Velmi si jich vážím.

Někteří z nich byli mými učiteli, u některých jsem dokonce skládal zkoušku, ostatní znám jen z vyprávění. Byly to vesměs osobnosti naší medicíny, nejen z odborného hlediska, ale většinou i z hlediska všeobecné vzdělanosti, morálky a hluboké lidskosti. Nechtěl bych vypadat jako staromilec zahleděný do minulosti. Vím, že označit někoho za osobnost v medicíně je dnes velmi složité. Objektivní podmínky našeho života, jeho tempo, daleko jednodušší vzájemná komunikace, jiný žebříček hodnot, výrazná atomizace každého oboru, role jedince, která je nahrazována týmem - to vše a další činí podobné známkování za téměř nemožné.

Něco však bylo, je a doufám, že i bude. Nevím, jak to nazvat, ale nejlepší bude, když použiji jednoduchých slov - vzájemný respekt a slušnost. O slušnosti mezi pacientem a lékařem se přednáší, v učebnicových textech jsou tomuto tématu věnovány celé kapitoly, při zkouškách studentů se kladou otázky z psychologie a etiky.

Já bych se však rád zmínil o slušnosti mezi samotnými lékaři. S přibývajícím věkem přibývají i zkušenosti v této oblasti. Jsou dobré i špatné. Kolegialita, solidarita, tolerance, empatie, osobní nasazení. Na druhé straně však arogance, namyšlenost, přehlížení, podceňování, pomlouvání. Cítím se jaksi nesvůj, když se ve vzájemných vztazích jednoduchý pozdrav považuje za přetvářku, prosba a poděkování za formalitu, omluva za nadbytečnost a ztrátu času. Bohužel mi připadá, že i této základní slušnosti mezi lékaři ubývá. Dovolte se mi vrátit k té plejádě lékařů, kteří navštívili senohrabskou vilu. Bez zmíněné obyčejné slušnosti by pověst osobnosti patrně nikdy nezískali.

Zdroj: Medical Tribune