Suplujme výchovu k zodpovědnosti, vyplatí se to

Principiálně nemám nic proti podstatně větší spoluúčasti pacientů na financování českého zdravotnictví, vždyť nakonec reformní kroky, které jsem před léty a léty připravoval pro ministerstvo zdravotnictví, s ní také počítaly, a to v míře nemalé. Stále se ale nemohu zbavit svíravého až tíživého pocitu, že prvním krokem tímto směrem nemusel a neměl být komplikovaný výběr paušálních poplatků se spoustou výjimek a ještě větší spoustou nedorozumění a příšerně zpolitizovaných protestů. Neboť tento krok by mohl vyšlápnutí dobrým směrem v nedalekém budoucnu nejen lehce zastavit, ale i obrátit zpět, a to by byla velká škoda. Osobně jsem totiž více než přesvědčen, že prvním krokem měla být nová, jasná, plně solidární a také bezvýjimečná definice „základní zdravotní péče hrazené z povinného zdravotního pojištění“, a to definice stojící na nenapadnutelném (tedy zdravým, selským rozumem nenapadnutelném) základu, že je mnohem lepší platit si prkotiny a věci zbytné, aby tak zůstal dostatek finančních prostředků na věci nezbytné, zdraví a život zachraňující, podstatné. A souběžně umožnit zdravotním pojišťovnám kombinovat toto základní zdravotní pojištění s pojištěním komerčním do mnoha konkurenčních produktů. A takto bych mohl pokračovat ve výčtu dalších postupných, v času a prostoru logicky poskládaných reformních kroků, ale tíží mne mnohem více ještě jedna věc, a to absolutní neschopnost spousty a spousty rodin a většiny základních škol a jejich učitelů (a těch zvláště) vštěpovat dětem už od útlého věku poznání, že žádná práce na světě není zadarmo, a zvláště ne v moderním zdravotnictví. Že vše „bezplatné“ je vždy někým konkrétním velmi tvrdě zaplaceno a že za nezdravý způsob života a nedobré chování ke svému zdraví by měl vždy platit ten, kdo tak nerozumně činí. A také že není normální a omluvitelné jít si namísto písemky či zkoušení sednout do čekárny a že chování rodičů „hodit se marod“, kdykoli se to hodí, je zcela zavrženíhodné. Ba někdy mám dokonce z životního pozorování mého malého domovského města, kde většinu lidí léta a léta důvěrně znám, drsný pocit, že právě spousta pedagogů by klidně, ba dokonce s radostí a s vnitřním přesvědčením, podepsala petici za zachování „bezplatného zdravotnictví“ a proti vyšší spoluúčasti jakéhokoli druhu. Holt byli v mládí takto vychováváni a vedeni a jaksi se nestačili či nechtěli dovzdělat. Ovšem bez této elementární výchovy od útlého dětství nám rychle, převelice rychle vyrostou další a další generace přerozdělovačů s nataženou dlaní, ohánějící se „nároky“ nejraději na všechno a hned. A bohužel taktéž s plnohodnotným volebním hlasem. Pak ovšem už bude na jakoukoli pořádnou reformu pozdě. Takže náš úkol je jasný: suplujme, kde a kdy to jen jde, tu nedostatečnou rodinnou a školní výchovu k zodpovědnosti a vyvracejme, kde a kdy to jen jde, falešná slova o „bezplatnosti“ a „nárocích“. Vyplatí se to.

Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 1/2008, strana B2

Zdroj: