Supervelmoc média
Už tři roky je na escitalopramu bez jakýchkoli potíží. Několik pokusů o vysazení nebo jen snížení dávky vedlo opakovaně k prodromům úzkostné epizody. Nemá žádné nežádoucí účinky. Rád vyhovuji přání pacienta a další experimenty s vysazovaním medikace nepodnikám. Pacient trvá na tom, abych ho aspoň dva- až třikrát za rok viděl. Pohovoří o problémech na svém pracovišti, pochlubí se narozením vnuka a skončí kritikou našich politiků. Při poslední návštěvě se však svěřil s vážnou starostí. Má mu být implantován kardiostimulátor, protože mívá výraznou bradykardii, zvláště v noci. Zeptal jsem se ho, zda nechrápe. Ano, musel se proto odstěhovat od manželky a spí v kuchyni. Ne, kardiolog se ho na chrápání nezeptal.
Doporučil jsem mu, aby navštívil otorinolaryngologa, aby posoudil, zda nepřipadá v úvahu operace měkkého patra. Nevím, do jaké míry je jeho bradykardie spojena s apnoickými pauzami, ale určitě tu může být souvislost s jeho stížnostmi na špatnou paměť, kde apnoe vede k hypoxii mozku.
Zpytuji svědomí, zda jsem se ho už před čtyřmi roky nezapomněl zeptat, zda nechrápe. A pochopitelně mě napadá, do jaké míry je rozhodnutí kardiologa implantovat kardiostimulátor ovlivněno bodovým honorářem zdravotní pojišťovny za tento výkon.
Takže už jsem zase u politiky, před časem jsem slyšel v rádiu reportáž. Olomoucká redaktorka v ní byla v roli inkvizitora. Na „lavici obžalovaných“ se ocitl náměstek ministra zdravotnictví. Obviňovala ho, že před nějakými šesti sedmi léty stát dával na bezplatné anonymní odběry krve pro vyšetření na AIDS 80 milionů a dnes jen pět milionů. A zda to není zvláštní nepřímá úměra, když tehdy bylo u nás registrováno asi sto třicet infikovaných a dnes jich je skoro desetkrát tolik. Nenechala pana Mgr. Tomáše Cikrta dokončit jedinou větu. Přesto se mi podařilo mezi jejím křikem porozumět a z útržků vět dát dohromady informaci, že těch osmdesát milionů bylo tehdy nejen na prevenci, ale i na léčbu AIDS. Dnes léčbu financují pojišťovny, takže těch pět milionů je skutečně jen na prevenci. S tou má ministerstvo zdravotnictví opravdu problém, poněvadž těžko prosazuje do školních osnov více hodin na sexuální výchovu a v té souvislosti poučení o riziku AIDS. Vítězná inkvizitorka zakončila reportáž opakováním nesmyslu o nepřímé úměře.
Následovalo tvrzení kunsthistoričky, že sběratelství je krásný koníček, ale vyžaduje, aby ho sběratel měl jako obsesi. Slovo obsese si zřejmě oblíbila, protože s ním pracovala znovu a znovu. Napadlo mě, proč jsou názvy symptomů duševních poruch v médiích tak oblíbené. Měl jsem chuť se kulturní historičky zeptat, zda ví, že obsese přináší člověku značné trápení, které souvisí s tím, že proti nutkavým myšlenkám bojuje, že se s nimi neztotožňuje a že z nich rozhodně nemá radost jako úspěšný sběratel, který získá další exemplář střevlíka do své sbírky brouků.
Pak jsem viděl v televizi, jak se naši zákonodárci a ministři častovali označeními pro choromyslné. Uvědomuji si, že tím vlastně urážejí nemocné lidi. Zase ta nerovnoprávnost somaticky a duševně nemocných. Nepamatuji, zda by někdo chtěl jiného člověka ponížit tím, že by o něm vykřikoval, že je zpomalený a otupělý jako diabetik v prekómatu.
Nakonec jsem se však dopustil stigmatizujícího značkování sám. Když vláda vyhandlovává souhlas s vysláním našich vojáků do Afghánistánu za zrušení regulačních poplatků ve zdravotnictví, cítím bizarnost rozdílu v úrovních rozhodování. Snad je přece i opozice na jiné straně barikády, než jsou teroristé, kteří dovedou zničit obchodní centrum v New Yorku. Snad se i opozice cítí spoluodpovědná za obranu civilizovaného světa. Ta nesouměrnost tohoto „něco za něco“ vyžaduje „skákavost asociací“ (Assoziationssprunghaftigkeit podle Eugena Bleulera) přímo globálních rozměrů, vyžadující větší fantazii, než mají nemocní trpící schizofrenií, jejichž bludy jsou absurdní.
Zdroj: