Sunitinib a everolimus v NEJM
Jednou ze studií, jíž úspěšně sunitinib prošel, byla mezinárodní, randomizovaná, dvojitě zaslepená, placebem kontrolovaná studie třetí fáze u pacientů s pokročilým, dobře diferencovaným pankreatickým neuroendokrinním nádorem. Všichni pacienti měli progresi onemocnění hodnocenou podle Response Evaluation Criteria in Solid Tumors – defined disease progression, zdokumentovanou v období 12 měsíců před začátkem studie. Celkový počet 171 pacientů byl randomizován v poměru 1 : 1 do větve se sunitinibem v dávce 37,5 mg denně nebo do větve placebové.
Primárním cílem byla délka přežití bez progrese onemocnění, sekundární cíle zahrnovaly objective response rate (ORR), celkové přežití a bezpečnost terapie. Studie byla ukončena předčasně, neboť v placebové větvi se vyskytlo více vážných nežádoucích příhod a úmrtí, rovněž tak byl v této větvi kratší interval bez progrese onemocnění. Průměrná doba přežití bez progrese onemocnění byla 11,4 měsíce u sunitinibu ve srovnání s 5,5 měsíce u placeba (HR pro progresi a úmrtí 0,42; CI 0,26 až 0,66; p < 0,001). ORR byl v sunitinibové větvi 9,3 % ve srovnání s 0 % ve větvi placebové, pacientů užívajících sunitinib zemřelo devět (10 %), užívajících placebo 21 (25 %, HR pro úmrtí 0,41; CI 0,19 až 0,89; p = 0,02).
Nejčastějším vedlejším účinkem doprovázejícím léčbu sunitinibem byl průjem, nausea, zvracení, astenie a únava. Závěrem lze tedy říci, že kontinuální denní užívání sunitinibu v dávce 37,5 mg prodlužuje u pacientů s pankreatickým neuroendokrinním tumorem dobu přežití bez progrese onemocnění, celkové přežití a ORR ve srovnání s placebem.
Everolimus úspěšně prošel prospektivní, randomizovanou studií třetí fáze klinického zkoušení. Čtyři sta deset pacientů, kteří měli pokročilý low‑grade nebo intermediate‑grade pankreatický neuroendokrinní tumor s radiologickou progresí v období 12 měsíců před začátkem studie, bylo rozděleno do větve s everolimem v dávce 10 mg denně (n = 207) a do větve s placebem (n = 203). Primárním cílem byla délka přežití bez progrese onemocnění. V případě, že se během studie u pacientů objevily známky radiologické progrese, mohli být přeřazeni z placebové větve do větve s everolimem.
Průměrná délka přežití bez progrese onemocnění byla 11 měsíců u pacientů užívajících everolimus ve srovnání se 4,6 měsíce u placeba (HR pro progresi nebo úmrtí z jakékoli příčiny 0,35; CI 0,27 až 0,45; p < 0,001), což znamená 65% snížení odhadovaného rizika progrese, nebo úmrtí. U pacientů, kteří přežili 18 měsíců bez progrese onemocnění, bylo možno toto riziko odhadnout na jeho 34% snížení u everolimu (CI 26 až 43) a 9% snížení u placeba (CI 4 až 16). Nejčastějšími nežádoucími účinky u everolimu byla stomatitida (64 % pacientů na everolimu vs. 17 % na placebu), rash (49 % vs. 10 %), průjem (34 % vs. 10 %), únava (31 % vs. 14 %) a infekce (23 % vs. 6 %), a to nejčastěji horních cest dýchacích.
Závěrem lze tedy říci, že ve srovnání s placebem everolimus u pacientů s pankreatickým neuroendokrinním tumorem významně prodlužuje interval bez progrese onemocnění a jeho podávání je spojeno s nízkým počtem nežádoucích účinků.
Zdroj: Medical Tribune