Strážce kontinuity české kardiologie

Kardiolog prof. MUDr. Jiří Widimský, DrSc., patří k těm lidem, kteří jsou sami o sobě jakousi konstantou – prostě tu vždycky byli a jsou a dělají to, co dělali od nepaměti. Vzhledem k jeho aktivitě je těžké vnitřně nějak zpracovat fakt, že poslední březnový den oslaví devadesáté narozeniny.

Životní příběh profesora Widimského je mimo jiné příběhem o kontinuitě. Jen málokterému českému lékaři se po více než půlstoletí dařilo nejen udržet kontakt se světovým děním, ale také tento vývoj aktivně ovlivňovat – a to navzdory všem nepříznivým podmínkám. Pozoruhodná kontinuita je patrná i v rámci jeho rodiny – stejné zaujetí pro kardiologii sdílejí i jeho dva synové Petr a Jiří, a oba už dávno vystoupili z jeho stínu. Každý po svém se dokázal vyrovnat s výší laťky, kterou otec nastavil. V posledních letech se pak ukazuje, že nadšení pro medicínu pokračuje i v generaci vnuků.

Pro nasměrování kariéry prof. Widimského byl klíčový rok 1951, kdy se jako aspirant dostal do Ústavu pro choroby oběhu krevního. „Ten v 50. letech představoval hotovou oázu s intenzivním vědeckým životem. Tehdy jsem si vytvořil vztah ke svým celoživotním tématům – hypertenzi a později plicní cirkulaci.“ Ústav tehdy vedl profesor Jan Brod, mimořádně inspirativní osobnost s mezinárodním rozhledem. Na jeho doporučení Jiří Widimský požádal o stipendijní místo Švédské kardiologické společnosti a uspěl. Do Švédska se pak opakovaně vracel a výsledkem těchto pracovních pobytů byla celá řada publikací.

Srpen 1968 jej i jeho rodinu zastihl ve švédském Göteborgu. Jako mnoho jiných i manželé Widimští stáli před zásadním rozhodnutím – zůstat, nebo se vrátit. Zvolili to druhé a s odstupem půlstoletí toho nelitují. „Určitě to bylo dobře, ale tenkrát to nebyla snadná volba. Měl jsem několik pracovních nabídek, přidělili nám krásný byt, synové začali chodit do švédské školy, všichni počítali s tím, že se ve Švédsku usadíme. Přesto jsme se v říjnu vrátili, velkou roli hrálo to, že by se neměl kdo postarat o mé rodiče. Měli jsme tam hodně přátel, dodnes se s některými navštěvujeme. Ti nám říkali: ‚Když zůstanete, vy budete nešťastní, z vašich synů ale uděláme Švédy, a to pro ně bude lepší.‘“

Když doma stojí červený favorit s přehazovačkou…

Jedním z těch synů, kteří se nestali Švédy, je místopředseda České společnosti pro hypertenzi prof. MUDr. Jiří Widimský, CSc.: „Nejsem si jistý, že by to pro nás bylo lepší. Švédové jsou uzavřenější, je to jiná kultura. Možná bychom s bratrem dnes neměli za sebou takovou akademickou kariéru, nebyli bychom univerzitními profesory, neměli bychom kolem sebe tolik lidí, kterých si vážíme – oba máme velký okruh přátel, ať už z medicíny, nebo ze sportu. Bratr Petr chtěl zůstat, já jsem byl pro návrat, jeden ze zásadních důvodů byl, že jsem měl doma nové kolo, červeného favorita,“ říká syn Jiří a s důrazem dodává: „S přehazovačkou.“

Nakažlivé nadšení

V letech 1970–1983 pak profesor Widimský působil jako přednosta II. interní výzkumné základny (nynější Kliniky kardiologie) IKEM. Kromě klinické práce psal, přednášel, publikoval – a co se naučil sám, ochotně předával dál. „Za tátou je určitě ohromná vědecká práce, ať jde o hypertenzi, plicní cirkulaci nebo srdeční selhání. Hlavně z něj ale celý život sálalo ohromné nadšení. Každý cítil, jak ho ta práce baví – a to je nakažlivé. A takto nakazil spoustu českých kardiologů a pochopitelně i nás, syny,“ říká druhý ze synů, prof. MUDr. Petr Widimský, DrSc., současný předseda České kardiologické společnosti. Jeho bratr Jiří dodává: „Možná je tam nějaký genový imprinting, ale rodiče nás nijak netlačili směrem k medicíně. Viděli jsme ale, jak táta sedí pořád v knížkách a je přitom spokojený a šťastný. Svou roli hrálo i to, že medicína je obor, který se dá provozovat v jakékoli zemi, v jakémkoli režimu, přece jen do značné míry není závislá na politických poměrech,“ říká syn Jiří.

Profesor Widimský vzpomíná, že určité náznaky budoucí kariéry jeho synů byly patrné už v útlém věku: „Když jsme se ptali kluků, čím by chtěli být, tak tehdy šestiletý Jiří řekl: ‚My budeme doktoři, táta přijde domů a jenom čte, všechno dělá maminka.‘ Je fakt, že na domácí práce nejsem, mám štěstí, že má žena Dáša je tak obětavá. Vařit třeba neumím vůbec,“ připouští. A Petr glosuje: „Tak to jsme také zdědili.“

I když oba synové rozvíjejí otcovu práci, nechybělo mnoho a věnovali se jiným oborům. „U mě to byla opravdu náhoda. Jako medik jsem přišel na III. interní kliniku a první člověk, kterého jsem potkal na chodbě, byl profesor Horký, tehdy asistent. Tomu vděčím za mnohé. Díky němu jsem začal na klinice fiškusovat a k hypertenzi jsem se tak dostal oklikou přes endokrinologii,“ říká Jiří.

Pořád ještě můžeš být prezident…

Staršího Petra sice kardiologie přitahovala, měl ale pocit, že toto pole je už v rodině obsazené více než dost. „Rozhlížel jsem se tedy spíše po nefrologii nebo gastroenterologii. Jednou jsem měl takový vážný rozhovor s profesorem Víškem. Sedl si se mnou a zeptal se, proč nechci dělat kardiologii. Vysvětloval jsem mu, že bych i rád, ale že to nejde, byl bych pořád jen ten druhý, každý by si myslel, že mi táta pomáhá, v životě se nemůžu přiblížit tomu, co otec dokázal, vždyť je viceprezident Evropské kardiologické společnosti. A profesor Víšek mi na to řekl: ‚Tak na tyhle pocity se vykašli, je to tvůj život. Když on je viceprezident, vždycky je tu ta možnost, že ty budeš jednou prezident.‘ Zasmáli jsme se tomu jako vtipu, ale dá se říci, že od té chvíle jsem kardiolog.“ Později se ukázalo, že to ani tak moc vtip nebyl – Petr Widimský byl viceprezidentem ESC v letech 2006 až 2008.

Od roku 1976 do roku 1984 byl profesor Jiří Widimský starší členem výboru Evropské kardiologické společnosti, jejím viceprezidentem byl v druhém funkčním období – a tuto funkci rozhodně nevykonával formálně. „Bylo to ale neskutečně komplikované. Zahraniční cestu muselo schválit deset organizací, nikdy jsem nevěděl, kde se něco zadrhne,“ popisuje prof. Widimský a dodnes umí všechny tyto někdejší strážce razítek vyjmenovat – seznam začíná vedením ústavu a končí uličním výborem KSČ. Sám si však nepřipouštěl, že by železná opona měla být handicap, který dělí dobrou medicínu od té horší „Hodně mi pomáhal tehdejší prezident ESC Henri Denolin, ten vždycky říkal, že Evropa je od Portugalska až po Ural. Ostatně měli jsme na co navazovat, Česká kardiologická společnost vznikla už v roce 1929 jako třetí na světě, v roce 1933 se tu konal první světový kardiologický kongres.“

Profesionální dráha profesora Widimského opsala šedesát let vývoje kardiologie. Když má vybrat tři věci, které za jeho života kardiologii zásadně změnily, jde mu snadno: „Určitě sem patří to, jak se nyní přistupuje k léčbě akutního infarktu myokardu, kdy jsou téměř všichni pacienti směřováni rovnou do kardiocenter na perkutánní koronární intervenci – já samozřejmě zažil dobu, kdy léčba spočívala hlavně v několikatýdenním klidu na lůžku. Výsledky jsou neporovnatelné a Česká republika v tom patří k nejlepším zemím na světě. Obrovský pokrok přinesl nástup statinů, to jsou léky s nepopiratelným dopadem na zlepšení prognózy nemocných, já jejich objev přirovnávám k objevu antibiotik. A pak samozřejmě vzhledem k mému užšímu zaměření sem řadím vývoj ve farmakoterapii hypertenze. Tam ale není jeden zásadní zlom, jednotlivé lékové skupiny nastupovaly postupně a postupně se zlepšovaly naše znalosti, jak je využívat a kombinovat.“

Moderní antihypertenzní léčba sice zachraňuje miliony životů, i ve vyspělých zemích se však daří vysoký tlak uspokojivě kompenzovat sotva u poloviny pacientů – a Česká republika v tom není výjimkou. „Velká rezerva je na straně pacientů, ukazuje se, že k terapii neadheruje čtyřicet procent z nich. To samé se bohužel týká jakékoli chronické léčby, ani u statinů není adherence nijak slavná. Chyba je ale i u lékařů, nedají si tu práci a lidem srozumitelně nevysvětlují, co jim hrozí, když léky nebudou brát.“

Život profesora Widimského je i dokladem kontinuity předávání informací, zkušeností a postojů. Sám s úctou vzpomíná na své učitele, ať už jde o profesora Broda nebo profesora Fejfara, a zároveň s hrdostí sleduje, jak se daří jeho následovníkům. „Za své žáky považuji například Vladimíra Staňka, který po mně přebral řadu mých závazků, dále Renatu Cífkovou nebo Martina Riedla, který působí v Německu, z těch mladších například Kateřinu Lefflerovou nebo Roberta Čiháka, je jich ale mnohem více.“

Postrach u atestace

Po desítky let profesor Widimský zasedal v atestační komisi a v této roli se s ním setkalo několik generací českých kardiologů. „Jeden dnešní profesor řekl, že jsem u atestace byl jako Mengeleho komando. Je pravda, že zadarmo jsem nikomu nic nedal. Je důležité, aby úroveň oboru nešla dolů.“ Jako někdejšího vedoucího katedry IPVZ jej zajímají chystané změny ve specializačním vzdělávání: „Specializačních oborů je u nás příliš. Je to zbytečné a odporuje to i situaci v zahraničí. Určitě je nutné jejich počet snížit, což ale pochopitelně bude boj o zrno – nikdo se nebude chtít své výlučnosti vzdát.“

Kardiologii pořád sleduje. „Pravidelně čtu Circulation, Hypertension, Journal of Hypertension a European Heart Journal, prolistuji i další časopisy.“ A pořád je docela normálně zvědavý: „Rád bych věděl, do jaké míry se podaří přenést princip invazivních postupů používaných u infarktu myokardu do terapie cévní mozkové příhody. Můj syn Petr se v tom hodně angažuje. U iktů je to ale mnohem složitější než u koronárních tepen. Čas tam běží ještě rychleji, ani vyšetření není tak snadné. Vypadá to ale, že je skupina nemocných, u kterých by to mělo mít velký význam.“ V obraze se drží i díky komunikaci v rodině. O kardiologii se se syny baví pořád, k nějakým sporům prý ale nedochází. „Jsme v tom všichni racionální, máme rádi fakta, a ta jdou obvykle vykládat jen jedním způsobem,“ říká Petr Widimský.

Jiří Widimský starší ještě stále dvakrát do týdne dochází do IKEM. „Zůstal mi minimální úvazek na čtyři hodiny týdně. Ve středu mám ambulanci, kam chodí mí stálí pacienti. Sleduji třeba paní, kterou jsem vyšetřoval už v roce 1953. Tito pacienti oceňují, že jim mohu dát čas, nejsem pod takovým tlakem jako mladší kolegové. V pondělí tu pak pracuji na počítači, myslím, že to docela zvládám, i prezentace si připravuji sám.“

Ještě spolu něco napíšeme…

A také pořád píše a edituje knihy, někdy i v tandemu se synem Jiřím. Jedním z jejich posledních společných počinů bylo čtvrté vydání obsáhlé publikace Hypertenze, které loni vyšlo v nakladatelství Triton. „Jirka byl ostrý šéf, honil mě. Já se na chalupě skoro nedostal ven, pořád jsem seděl u počítače. Pospíchali jsme, aby kniha byla na kongresu v Mariánských Lázních, a povedlo se nám to.“ A prof. Widimský by rád pokračoval. „Synovi jsem navrhl, abychom dali dohromady něco kratšího, mám představu publikace jen o farmakoterapii hypertenze. Jiří mi to zatím neodsouhlasil, ale vyvíjím na něj tlak,“ říká a dívá se, co potenciální spoluautor na to: „Já si myslím, že to můžeš klidně napsat sám…,“ kontruje syn. Vzhledem k rozsahu aktivit prof. Widimského je jen těžké uvěřit, že brzy oslaví devadesátiny. „Dnes už mám nejraději oslavy, kam nemusím jít, přece jen už počítám každý schod, s dušností už nic nenadělám. Udělá mi ale radost třeba to, když mi věnují číslo časopisu, jako to teď kolegové udělali u Vnitřního lékařství.“ Spíše než na nějaké oslavné proslovy se těší na to, až zase pojede na chalupu na Šumavě. „Začínáme tam jezdit, až když můžeme otevřít přívod vody – dům je v mrazové kotlině u Lenory, tak je to až na jaře.“ A pak už se rozmluva stáčí směrem k otázce, kdy letos poprvé otočit kohoutkem – a je z ní zřejmé, že kromě výsostně kardiologických otázek se u Widimských často řeší i mrazem popraskané stoupačky.

Zdroj: MT