Stoletá historie moderní biotechnologické společnosti CSL Behring

Málokterá farmaceutická společnost se může pochlubit tak dlouhou a velmi úspěšnou historií, přičemž stojí stále na počátku nového výzkumu a vývoje léčivých přípravků a dalšího rozvoje firmy. Žádná jiná společnost se nemůže pochlubit tím, že u jejího zrodu stál první nositel Nobelovy ceny za fyziologii a medicínu. Jen výjimečné společnosti mají ve svých laboratořích potenciál, který nejenže naplňuje portfolio léčivých přípravků pro prodejní týmy vlastní společnosti, ale prodává své vynálezy jiným. To je příklad očkovacích látek (například proti lidskému papilomaviru – Gardasil, Silgard), které přinášejí zisky také obchodním partnerům. CSL Behring je od svého počátku až do dnešních dnů, tedy po celých sto let, společností výjimečnou.

Emil von Behring, jeden ze zakladatelů současné společnosti CSL Behring, jehož jméno společnost stále nese, patřil mezi průkopníky využití lidské plazmy k léčebným účelům a je považován za duchovního otce imunologie a sérologie. Odkazu zůstala společnost věrná po celou dobu své existence a nehodlá ukončit výrobu plazmatických produktů zejména určených pro léčbu vzácných onemocnění ani v budoucnosti. Ne všechny proteiny lidské plazmy umíme v současnosti připravit biotechnologickými (rekombinantními) postupy. CSL Behring přináší léčivé přípravky, které zachraňují lidské životy.

Kdo byl Emil Behring?

Německý lékař a vědec Emil von Behring získal ve svých 46 letech za objev séra proti záškrtu v roce 1901 Nobelovu cenu za fyziologii a medicínu. Byla to historicky první Nobelova cena v tomto oboru. Záškrt tehdy představoval neléčitelné onemocnění, které si pro svou závažnost a nepříznivou prognózu vysloužilo název „dětský anděl smrti“.

Počátky medicíny i vědy

Emil Behring se narodil 15. března 1854 v Hansdorfu v západním Prusku jako syn venkovského učitele Augusta Behringa. Od roku 1874 studoval medicínu na vojenské univerzitě v Berlíně (součást Rheinische Friedrich‑Wilhelms‑Universität, nyní Humboldtova univerzita). Rodina, z níž Emil pocházel, byla chudá a neměla na studium potřebné finanční prostředky. Protože se však mladík zavázal k devítileté vojenské službě, bylo mu studium umožněno. Po absolvování medicíny v roce 1878 působil jako vojenský chirurg v Polsku. Současně se věnoval výzkumu: především problematice sepsí a dezinfekce. Stejně jako mnozí jiní v té době se i doktor Behring pokoušel zničit patogenní bakterie chemicky. Jak se však ukázalo, jodoform sice ničil bakterie, ale na lidský organismus působil toxicky.

Od roku 1889 pracoval Emil Behring jako asistent Roberta Kocha (Hygieneinstitut, Berlín). Ve spolupráci s kolegou, japonským vědcem Šibasaburem Kitasatem, došel k poznání, že difterické bakteriální toxiny lze neutralizovat pomocí antitoxinů. Behring nakonec prokázal, že protilátky nejsou v buňkách, ale v krevním séru, které je možné vpravit do nemocného organismu a tím ho zachránit.

Průlomová vědecká publikace

Deutsche Medizinische Wochenschrift uveřejnil 4. prosince 1890 závěry výzkumů Emila Behringa a Šibasabura Kitasata v článku nazvaném „O výskytu imunity proti difterii a tetanu u zvířat“, jehož obsah je dodnes považován za základní pilíř moderní imunologie. Ve své době vzbudil velký rozruch a je v podstatě citován dosud.

Vědci ve svém výzkumu využívali zvířata (myši, morčata a králíky), která měla protilátky proti difterii a tetanu. Sérum imunizovaných zvířat bylo aplikováno infikovaným zvířatům, ta se pak ze smrtelného infekčního onemocnění uzdravila.

Preklinický výzkum prováděli Behring a Kitasato na malých laboratorních zvířatech (myši, morčata a králíci). K výrobě antiséra však potřebovali velká zvířata; zjistili, že nejvhodnější jsou koně. První klinické výsledky však nebyly zcela přesvědčivé, a tak se dr. Behring začal věnovat tomu, jak zvýšit účinnost séra proti difterickému toxinu. Při zvýšení koncentrace antitoxinu v aplikovaném séru se zvýšila i účinnost a tento přípravek pak byl aplikovatelný především v pediatrické praxi.

To se však Behringovi podařilo až poté, co se spojil s dalším kolegou z Kochova institutu – s Paulem Ehrlichem. Úspěšné tažení proti záškrtu se tak datuje od roku 1894. V roce 1898 založil Emil Behring v Marburgu Institut pro experimentální terapii.

Nobelova cena

V roce 1901, jak už bylo uvedeno, získal za objev difterického antitoxinu historicky první Nobelovu cenu za fyziologii a lékařství. Vědci, kteří o udělení této nejprestižnější ceny rozhodli, ocenili kromě samotného výzkumu i to, že do něj Emil Behring investoval značné vlastní finanční prostředky. Vědec byl ve stejném roce povýšen do šlechtického stavu a mohl si tedy před své příjmení psát šlechtický titul von.

Výzkum vede k praktické aplikaci

V roce 1904 Emil von Behring založil firmu Behring‑Werke, která se zabývala vývojem sér a vakcín. Položil tak základy podniku později nazývaného Behring‑Werke AG. Firma se dále rozvíjela a dnes má pod názvem CSL Behring pobočky v řadě států světa.

Emil von Behring stál v čele podniku až do své smrti 31. března 1917. Věnoval se zefektivnění a zlepšení výroby sér. Behring se také zasadil o zavedení očkování proti záškrtu, čímž zachránil mnoho lidských životů.

Rodinné zázemí

Behring se oženil 29. prosince 1896 s Elsou Spinolovou, dcerou ředitele berlínské nemocnice Charity. Měli spolu šest synů. Navzdory své náročné práci vědce a ředitele továrny si Behring našel čas na to, aby se věnoval dětem i manželce. Kromě toho psal literaturu i poezii. Je autorem životopisu francouzského chemika a zakladatele mikrobiologie a lékařské imunologie Louise Pasteura.

Milníky v životě Emila von Behringa

| 13. března 1854 se narodil v Hansdorfu v západním Prusku

| 1874 zahájil studia medicíny na vojenské univerzitě v Berlíně (součást Rheinische Friedrich‑Wilhelms‑Universität, nyní Humboldtova univerzita)

| 1878 získal titul doktora medicíny za obhájení práce Nová pozorování u optikociliární neurotomie

| 1887 se stává asistentem ve farmakologickém institutu bonnské univerzity jako vojenský chirurg s detašovanou působností v Polsku

| 1889 se stává asistentem Roberta Kocha (Hygieneinstitut, Berlín)

| 1893 první studie s difterickým sérem mu vynesla titul profesora „čekatele“

| 1895 je jmenován již jako řádný profesor ředitelem Hygiene Institute univerzity v Marburgu

| 1898 zakládá Institut pro experimentální léčbu v Marburgu

| 1901 získává Nobelovu cenu a dědičný šlechtický titul

| 1904 zakládá závod Behring‑Werke v Marburgu‑Marbachu

| 1913 přednáší o preventivním účinku směsi toxinu a antitoxinu proti záškrtu na Mezinárodním kongresu ve Wiesbadenu

| 31. března 1917 umírá v Marburgu

MĚLI BYSTE VĚDĚT…

Od začátků své vědecké kariéry spolupracoval Emil Behring s mnoha věhlasnými zahraničnímu vědci. Za zmínku stojí zejména tři z nich:

| Émile Roux, který se zasadil o terapii sérovými přípravky při zasedání International Congress of Hygiene v Budapešti (1894)

| Elias Metschnikoff, který podpořil publikační činnost Emila Behringa svými vědeckými posudky

| Šibasaburo Kitasato, jeden z prvních spolupracovníků v Institutu Roberta Kocha, který se podílel na výzkumu tetanu i záškrtu

Zdroj: