Stávkou ke kompromisu?

Přiznávám se, že dost dobře nerozumím proběhlé stávce lékárníků, mající za cíl jedno jediné: donutit současného ministra zdravotnictví Davida Ratha zasednout k dalšímu jednání a brát poněkud vážněji připomínky lékárníků k jeho zdravotnickým hokuspokusům. Kdyby totiž lékárníci, coby vysokoškolsky vzdělaní a životem protřelí občané, chtěli dosáhnout co nejrychleji co nejvíce ze svých cílů, musely by se jim honit hlavou následující úvahy a z nich vyplývající závěry. V českém zdravotnictví se vzhledem k tradicím, jiným lákadlům utrácení a k výkonu ekonomiky vynakládají přiměřené desítky miliard korun ročně. Tyto miliardy ovšem protékají nejméně z jedné třetiny systémem bez toho, že by jakýmkoli způsobem pozitivně ovlivňovaly zdravotní stav obyvatelstva, spíše naopak. Totéž tvrzení platí beze zbytku i o vynakládaných prostředcích na léčiva. Aby tomu tak nebylo, musí se veškerý systém financování zdravotnictví podřídit základnímu tržnímu zákonu: jakékoli plýtvání a špatné využití financí se dříve či později nevyplácí, kdežto šetření a rozumné hospodaření se nakonec vždy vyplatí. Aby tomu tak bylo, je zapotřebí vložit do systému zdravotnictví spoustu tržních motivačních prvků a zpětných vazeb, a to jak na straně pacientů, tak poskytovatelů zdravotních služeb a zdravotních pojišťoven, tedy u každého účastníka zdravotního trhu.
...

Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 3/2006, strana 19

Zdroj: