Srdcerváči nenastavují dlaň, ale podávají ruku

V České republice dlouhodobě pracuje Nadační fond pro podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením. Jednou z jeho posledních aktivit je projekt Srdcerváči. „Naším hlavním cílem je měnit pohled společnosti na zdravotně postižené a ukázat, že mohou a chtějí pracovat stejně kvalitně jako ti zdraví,“ říká ředitelka nadačního fondu Hana Potměšilová.

Moderní medicína v současnosti nabízí nemocným takové možnosti, o kterých si pacienti před několika málo desítkami let mohli nechat jen zdát. Z dnešního pohledu je téměř samozřejmé, že množství závažných akutních postižení, jež ve velkém procentu případů v minulosti končila fatálně nebo s významnými komplikacemi pro pacienta, lékaři dokáží vyléčit. Pomáhají jim v tom moderní přístroje, nové účinnější léky či další sofistikované terapeutické intervence. Moderní medicína přináší mnohé benefity jak pro pacienta, tak pro zdravotníky i celý systém, odvrácenou stranou této mince jsou zvýšené finanční náklady a kromě jiného i větší množství lidí, kteří dlouhodobě žijí s chronickou chorobou či nějakou formou handicapu. I když těmto lidem moderní medicína v mnoha případech dokázala zachránit život, předsudky společnosti jim často brání ho prožít nadále plnohodnotně.

„Zdravotně postižení a handicapovaní nemohou pracovat. Takoví lidé mohou být jen těžko samostatní a vždy budou jen natahovat ruku o pomoc těch zdravých.“ S podobnými argumenty se lidé z Nadačního fondu pro podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením (NFOZP) setkávají často. Ze své vlastní praxe však vědí, že zdravotně postižení lidé pracovat mohou – mnohdy s větším nasazením a úspěchem než lidé „zdraví“. Jednou z posledních aktivit NFOZP, která by měla přispět k větší podpoře zaměstnávání těchto osob, je projekt Srdcerváči. O vysvětlení, co je jeho podstatou, jak projekt funguje, kdo se do něj může zapojit, ale i o další podrobnosti týkající se zaměstnávání zdravotně postižených osob Medical Tribune požádala Hanu Potměšilovou, ředitelku Nadačního fondu pro podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením.

Mohla byste stručně představit projekt Srdcerváči? Mělo by se jednat o netradiční veřejnou sbírku s prvky osvětové kampaně. Co si pod tím představit?

Umíte si představit, jakou radost umí udělat sportovnímu fanouškovi podepsaná hokejka Jaromíra Jágra nebo nadšenému studentovi ekonomie večer strávený družným rozhovorem u baru s hlavním makroekonomem ČSOB Tomášem Sedláčkem? Podobnou euforii zažívají také lidé se zdravotním postižením, když se jim podaří sehnat poctivou a dobrou práci. Z milionu lidí s postižením, kteří žijí v České republice, má takové štěstí ani ne polovina. A není to často proto, že by nechtěli nebo ze zdravotních důvodů nemohli pracovat.

Cílem srdcerváčského projektu proto není jen získat finanční prostředky na zajištění odpovídající, férové a perspektivní práce pro co největší počet zdravotně postižených, ale především změnit pohled společnosti na zdravotně postižené a ukázat, že mohou a chtějí pracovat stejně kvalitně jako ti zdraví.

V jaké fázi se projekt momentálně nachází? Koho by měl projekt oslovit a kdo by se do něj mohl zapojit?

V období od 9. září do 10. října 2013 se bude pět úspěšně pracujících zdravotně postižených lidí – Srdcerváčů, z nichž dva mimo jiné pracují ve zdravotnických oborech, snažit prostřednictvím netradiční fundraisingové kampaně veřejnosti ukázat, že zdravotní postižení nemusí být překážkou. Zároveň se budou snažit získávat od institucí, firem a významných osobností ojedinělé dárky nebo zážitky, které se stanou odměnou pro dárce, kteří se rozhodnou projekt podpořit finančním příspěvkem.

Srdcerváčem se může stát každý z nás. Stačí si v období kampaně vybrat z katalogu unikátních dárků nebo zážitků, které není možné běžně koupit nebo získat. Kdo si pořídí originální dárek nebo zážitek pro sebe, pro své blízké, obchodní partnery, a to třeba už k nadcházejícím Vánocům, získá nejen běžně nedostupnou věc, ale zároveň pomůže odstranit část fyzických i mentálních bariér v zaměstnávání zdravotně postižených.

Výtěžek projektu k 31. říjnu 2013 bude do konce roku rozdělen ve formě grantů na rozvoj podnikání a pracovních příležitostí pro osoby se zdravotním postižením.

Jak by mohli projektu pomoci čtenáři Medical Tribune, tedy lékaři, farmaceuti a další zdravotníci či výrobci a dodavatelé zdravotnického materiálu?

Příklady táhnou! Pomohli by nejvíce tím, kdyby nad každou volnou pracovní pozicí uvažovali jako o potenciální nabídce práce pro člověka s postižením. Vždyť téměř čtyřicet procent lidí s postižením v produktivním věku má vyšší či vysokoškolské vzdělání a bez problémů může pracovat ve „zdravých“ firmách. Tedy u běžných zaměstnavatelů. Dobrým příkladem ve vašem oboru je například společnost Medicover. Zaměstnává téměř 16 osob s postižením, a to nejen na pozicích administrativních, tedy na finančním a právním oddělení, ale handicapované zaměstnance má i mezi lékaři a zdravotními sestřičkami, například s onkologickou diagnózou či s Crohnovou nemocí.

Chápu ale, že ne v každé ambulanci nebo kanceláři dát šanci pracovat lidem s postižením jde. Proto další možností je podpořit srdcerváčský projekt.

Stačí se začíst do katalogu na stránkách www.srdcervaci.cz, vybrat si mezi stovkami zážitků či dárků a tak finančně přispět například na to, že člověk s epilepsií z Jeseníku, který je roky bez práce a baví ho počítače, bude mít šanci pořídit si legální software, lepší počítač a rozběhne svoji živnost. A náš sociální a zdravotní systém tak ušetří. Začne si vydělávat a platit si sociální a zdravotní pojištění. Anebo se zapojit do projektu aktivně, věnovat do katalogu nějaký zážitek či dárek. To, co nám může připadat jako nezajímavá rutina, může být pro jiné zážitek k nezaplacení. Možnost pozorovat přes sklo chirurga, jak operuje, strávit službu na operačním středisku záchranné služby, vidět, jak se vyrábějí tablety, míchají tinktury, vyrábí kardiostimulátor… Přesně o tom je princip Srdcerváčů.

Jak se nápad na tento projekt zrodil? Čerpali jste inspiraci v zahraničí?

Náš nadační fond funguje sedm let. Za tu dobu začal být vnímán jako tým profesionálů, kteří jsou odborníky v tématu zaměstnávání lidí s postižením napříč různými obory – v personalistice, legislativě, marketingu, dotační politice, PR, účetnictví. Já i většina mých kolegů máme svoji civilní profesi a pro fond pracujeme v rámci pevného týdenního rozsahu hodin jako dobrovolníci. Bohužel jako nadační fond nedosáhneme na žádné granty, podpory, dotace. Nestojí za námi ani nějaký donor či firma. I díky tomu jsme si prvního zaměstnance mohli dovolit zaměstnat až od letošního roku… Ale, a to je podstatnější, neplníme funkci nadačního fondu, který rozdává peníze.

Proto jsem před více než třemi lety dala kolegům ve fondu a mezinárodnímu týmu agentury OgilvyOne, se kterou úzce partnersky spolupracujeme, zadání vymyslet projekt, který nebude o utrpení a soucítění, ale ukáže to, co nadační fond dělá, v čem je dobrý, a zároveň osloví veřejnost netradičním způsobem k tomu, aby finančně podpořila projekty, které povedou ke zvýšení zaměstnanosti lidí s postižením.

No, přiznám otevřeně, hodně bouřlivých diskusích přišel britský kolega z týmu OgilvyOne s velmi originálním nápadem „něco za něco“. Tak vznikli Srdcerváči. Zda našel nějakou inspiraci ve své domovině, nebo třeba u českého piva, nevím. Každopádně na jaře loňského roku začaly přípravy projektu, který přináší do české kotliny trochu jiné pojetí charity.

A právě jeho originalita, novátorství a tedy i nejistý výsledek nese svá úskalí. Jedním z nich je i neochota potenciálních sponzorů podpořit projekt finančně, tedy pomoci uhradit režijní náklady s projektem spojené. Byla jsem ráda, když náš projekt oslovil ČSOB. Je to totiž subjekt, se kterým více než čtyři roky úzce spolupracujeme. Banka, která se problematice zaměstnávání lidí s postižením začala věnovat velmi poctivě, náhradní plnění začala čerpat jen u prověřených subjektů, nové zaměstnance z řad postižených hledá třeba i díky našim půlročním placeným stážím vysokoškoláků z řad postižených. A téma zaměstnanosti OZP ve svých týmech pro letošní rok mimo jiné zařadila mezi své priority.

Na jak dlouho je projekt plánován a s jakým výsledkem byste byla spokojena?

Pokud se model Srdcerváčů osvědčí, ráda bych ho zachovala jako jedinou a pravidelně na podzim plánovanou fundraisingovou kampaň našeho nadačního fondu. Vždyť každý z nás je originál. Každý z nás má tedy co nabídnout do srdcerváčského katalogu zážitků nebo si splnit svůj sen v nějakém dárku či zážitku. A to třeba i v tom smyslu, že konečně s předstihem a bez stresu pořídím velmi originální vánoční dárek či zážitek svým blízkým, nebo třeba firemnímu týmu či obchodním partnerům.

Jak těžce se u nás zdravotně postiženým lidem v současnosti hledá práce? Tušíte, jak velké je procento těch, kteří by pracovat chtěli, ale práci neseženou?

V České republice je více než milion lidí s postižením. Zhruba šest set tisíc jich je v produktivním věku a jen polovina z nich pracuje. Ne vždy je to ale vinou trhu práce. Dříve legislativa umožňovala lidem s postižením „papírově“ pracovat. To znamená, že měli pracovní smlouvu, ale byli doma a dostávali na účet mzdu. Ano. Skutečnou mzdu. Neboť stát dával zaměstnavatelům dotace, které mohly krýt sto procent mzdových nákladů, a tito zaměstnavatelé své postižené zaměstnance využívali jen pro business s náhradním plněním. Respektive s přefakturacemi. Nenabízel lidem s postižením skutečnou práci. Od loňského roku platí v legislativě naštěstí již jiná pravidla, na jejichž nastavení jsme se nemalou měrou podíleli.

Zásadní změnu v přístupu k zaměstnávání postižených zaznamenávám hlavně v posledních čtyřech letech. Obrovský dopad na proměnu myšlení totiž měla hospodářská krize. Firmy a podniky prostě musely začít šetřit. Po dvou třech letech od vypuknutí krize, kdy byla řada lidí s postižením propuštěna, si spočítaly, že místo placení odvodů do státního rozpočtu za nezaměstnávání osob se zdravotním postižením je výhodnější je zaměstnat, pobírat na ně velmi zajímavé nárokové příspěvky nebo uplatnit různé daňové benefity. Najednou zjistily, že člověk s handicapem je pro ně finančně velmi výhodný. To vedlo k tomu, že kolegové zdravotně postižených museli také přehodnotit bariéry ve svých hlavách a začali přijímat handicapovaného zaměstnance jako sobě rovného.

Téma zaměstnávání lidí s handicapem se nejvíce daří dostávat mezi mladé. Čerstvý absolvent nemá problém se prodat v tom, v čem je dobrý, a s chutí ukáže, co během studií dokázal, nemá problém otevřeně mluvit o svém postižení. Tito mladí lidé nám ideálně mění náhled společnosti na zdravotně postiženého člověka. I proto jsme začali pořádat půlroční placené stáže zdravotně postižených vysokoškoláků, se kterými se můžete potkat nejen v ČSOB, ale třeba i na Ministerstvu vnitra. Třináct našich stážistů je v současnosti také ve Všeobecné zdravotní pojišťovně, která díky naší spolupráci již delší dobu několik lidí s postižením trvale zaměstnává. Pro tyto mladé nejenže je stáž důležitá v rámci praxe a tedy i v životopisu, ale, a to hlavně, učí firmy a instituce vnímat postiženého člověka jako někoho normálního.

Co zaměstnávání zdravotně postižených nejvíce brání? A jaké hlavní změny by pomohly situaci zlepšit?

Největší společná překážka tkví v postoji většinové populace. Když slyší termín „zdravotně postižený člověk“, tak si představuje chudáka, který potřebuje spíše podat pomocnou ruku. Má pocit, že osoba s handicapem může působit na pomocných pozicích, ale nedokáže vykonávat kvalitní konkurenceschopnou práci. Tyto předsudky majoritní společnosti pak bohužel postihují komunitu zdravotně postižených tím, že kvalitní a konkurenceschopnou práci ani nedostávají.

Všichni se identifikujeme podle místa, odkud jsme, a podle toho, co děláme. Je to naše vizitka. Člověk se zdravotním postižením se cítí trapně, když přijde do společnosti a nezbývá mu než se představit: „Jmenuji se Jan Novák a pobírám invalidní důchod.“ Tím jako by nepřímo říkal, že ostatní zatěžuje různými sociálními dávkami a daněmi, neboli že na něj musíme vydělávat. Namísto toho ale chce říct: „Jmenuji se Jan Novák, mám vozík a pracuji jako…“

V souvislosti s tím je zajímavé sledovat, kam se za poslední roky posunula právě medicína. S mnoha diagnózami, které byly před patnácti lety skoro neléčitelné, teď mohou lidé pracovat. Mají možnost společnosti ukázat, že díky drahé léčbě jí dokážou přispívat, a to třeba i na vlastní léčbu. Je to důkaz, že nejsou méněcenní a že nechtějí být separováni. O to víc mne mrzí, že právě od manažerů, kteří mají nějakou diagnózu a pracují v top oborech, jako je automobilový průmysl, bankovnictví a farmacie, často slyším, že veřejné přiznání jejich nemoci by pro ně mohlo znamenat potenciální ztrátu zaměstnání. A ač vždy oponuji, většinou mne díky reálným zkušenostem přesvědčí o tom, že se nevymlouvají…

Zdroj: Medical Tribune