Spor o “hobita” a neandrtálské déjŕ vu

Odborníci se rozdělili na dva nesmiřitelné tábory. Jedni se postavili na Moorwoodovu stranu a považují “hobita” za samostatný druh člověka, který se vyvinul v podmínkách izolace ostrova Flores. Moorwood je přesvědčen, že drobná postava a nepříliš objemná mozkovna nejsou pouhou adaptací. Podle něj si tyto rysy přinesli na Flores už dávní “hobitovi” předci, kteří přišli z Asie. Mohli patřit k potomkům lidí Homo georgicus, jejichž bezmála dva miliony let staré ostatky byly objeveny u gruzínského Dmanisi. Také Homo georgicus (někteří badatelé upřednostňují zařazení člověka z Dmanisi k druhu Homo ergaster) vynikali drobnou tělesnou stavbou a navíc sdíleli s “hobitem” i některé anatomické rysy, např. specifickou stavbu zápěstí.

Neméně početný tábor odpůrců nevidí v “hobitovi” samostatný druh, ale tělesně a duševně postižené zástupce našeho vlastního druhu Homo sapiens. Nestor indonéských paleoantropologů Teuku Jacob vidí v drobné postavě a malé mozkovně “hobita” důsledky dědičné mikrocefalie. Tým izraelských vědců připsal “hobitovy” tělesné znaky Laronovu syndromu. Nejnověji se k zástupu kritiků přidal australský antropolog Peter Obendorf, který se snaží dokázat, že nízký vzrůst floréského člověka zapříčinil hypothyroidismus. Podle Obendorfa se postižení jedinci obtížně pohybovali v náročném pralesním terénu, a jejich blízcí je proto nechávali v “útulku pro nemocné” pod skalním převisem v Liang Bua. Vodou na mlýn skeptiků byl nedávný objev kosterních ostatků drobných lidí z pacifického souostroví Palau. Jeskynní pohřebiště vydalo kostry staré 1 000 až 3 000 let, jež zjevně náležejí drobným jedincům druhu Homo sapiens. Podle jejich objevitele, jihoafrického antropologa Lee Bergera, je to důkaz, že v podmínkách pacifických ostrovů docházelo celkem běžně ke zmenšení vzrůstu moderního člověka a že výsledkem tohoto procesu jsou i “hobiti” z Floresu.

Historie se opakuje

Při listování vědeckými studiemi publikovanými zástupci obou znesvářených stran se u čtenáře dostavuje neodbytný pocit déjŕ vu. Stačí otevřít kteroukoli knihu o evoluci člověka a začíst se do popisu událostí, na jejichž počátku byl objev kostí z jeskyně v Neanderově údolí nedaleko Düsseldorfu z roku 1856. Eberfeldský učitel přírodopisu a matematiky Johann Carl Fulroth je přisoudil pravěkému člověku. Na jeho stranu se postavily takové kapacity, jaké tehdy představoval německý anatom Hermann Schaafhausen nebo francouzský lékař Paul Broca. Stejně početný a bohatý na vynikající vědce byl však i tábor odpůrců pravěkého člověka, pro kterého britský anatom William King v roce 1863 navrhl vědecké jméno Homo neanderthalensis čili člověk neandrtálský.

Také odpůrci neandrtálce připisovali jeho anatomické zvláštnosti patologickým procesům. Bernard Davis vysvětloval tvar lebky předčasným srůstem lebečních švů. Věhlasný Rudolf Virchow viděl na neandrtálcově kostře jasné známky prodělané rachitidy a dny.

Jak snadné je s odstupem půldruhého století prohlásit Virchowa a jeho příznivce za tmáře a Fulrotha se Schaafhausenem za osvícené vizionáře. Ale na místě je notná porce shovívavosti. Navzdory neoddiskutovatelnému pokroku se současná věda ocitla ve sporu o floréského člověka v patové situaci, která nápadně připomíná klání o neandrtálce. Zúčastnění odborníci se navzájem popírají a jejich nezúčastnění kolegové se zdráhají přiklonit se na tu, či onu stranu. Situace je notně nepřehledná.

Rozhodnou až další nálezy nebo genetické analýzy?

Spor o neandrtálce rozsoudily teprve další nálezy, především objev dvou neandrtálských koster u belgického Spy sur l’Orneau. V případě “hobita” tomu asi nebude jinak. Na rozdíl od neandrtálce ale zřejmě přispějí k ukončení hádek o floréského člověka výsledky genetických analýz. Ty mohou jednoznačně potvrdit nebo vyvrátit, zda kosti patří lidem Homo sapiens. Bohužel, dosud objevené ostatky “hobitů” se k rozboru DNA nehodí. Ležely po tisíciletí ve vlhkém prostředí a DNA se v nich nezachovala. Navíc se při vykopávkách i následném zpracování dotkla všech kostí mnohokrát lidská ruka, a jsou proto silně kontaminovány dědičnou informací současných Homo sapiens. To by výsledky analýz zcela znehodnotilo. Vědci proto pátrají po kostech hobitů, které by byly mnohem lépe zachované, a jsou připraveni je vyzvednout tak, aby je nekontaminovali svou vlastní DNA. Při vykopávkách jsou vybaveni podobně jako lékaři při chirurgickém zákroku na operačním sále. Pracují ve sterilních pláštích, přezůvkách, s chirurgickou čapkou, rouškou a v rukavicích.

Ať už spor dopadne jakkoli, můžeme si být jisti, že jsme právě svědky dalšího příběhu, který se podobně jako spor o neandrtálce stane nedílnou součástí všech knih o evoluci člověka.

Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 9/2008, strana A16

Zdroj: