Současnost a budoucnost buněčné terapie

Pod pojmem regenerativní medicína je možné si představit moderní medicínský obor, který bude využívat nové terapeutické přístupy, mezi něž patří využití kmenových buněk, biotechnologií, tkáňových náhrad (hydrogely, nanovlákenné materiály) apod. Možnost využití kmenových buněk je podle odborníků natolik významná, že je srovnávána s objevem antibiotik. Kmenové buňky mají totiž schopnost se změnit v různé typy buněk lidského těla, a poskytují tak skvělý regenerační potenciál.

„Smyslem konference bylo, abychom si ukázali, kde klinické aplikace buněčné terapie už ve světě využívají, kde bychom k nim mohli přistoupit i u nás a kde jsme k nim už částečně přistoupili,“ říká prof. MUDr. Eva Syková, DrSc., ředitelka Ústavu experimentální medicíny Akademie věd ČR. Pomocí kmenových buněk se podle ní už například deset let léčí leukémie a některé další nádory krevní řady. Klinické zkoušky a první úspěchy s touto terapií byly zaznamenány v oblasti kožních, kostních a chrupavčitých náhrad. „S využitím kmenových buněk zatím spíše začínáme u léčby diabetu a jaterního selhání, poranění mozku a míchy, ale i dalších chorob nervového systému, jako je například Parkinsonova choroba, Alzheimerova choroba, roztroušená skleróza míšní, amyotrofická laterální skleróza. Tyto těžké progresivní choroby zatím neumíme vyléčit, ale možná se nám to v budoucnu podaří právě za pomoci buněčné terapie,“ říká prof. Syková.

Překážky etické i odborné

Při zvažování klinického použití je jednou z překážek také fakt, že odborníci zatím přesně nevědí, co všechno by implantace kmenových buněk mohla vyvolat. Existují obavy z přenosu některých onemocnění nebo vzniku nádorů apod. Etické problémy představuje také získávání embryonálních kmenových buněk v dostatečném množství.

Výsledkem výzkumu v oblasti získávání embryonálních kmenových buněk alternativními cestami je tzv. reprogramování somatických buněk, podle něhož lze aktivací čtyř specifických genů získat populaci somatických buněk, které svými vlastnostmi odpovídají embryonálním kmenovým buňkám. Ty mají největší potenciál k následné diferenciaci do požadované tkáňové populace. Výhodou je, že by se takto daly modifikovat buňky odebrané samotnému pacientovi. „Úspěšné pokusy s tímto reprogramováním již proběhly u kožních buněk či buněk žaludeční sliznice, ale předpokládá se, že podobně lze změnit jakoukoli somatickou buňku. Tyto výsledky jen dokreslují rychlost, jakou se výzkum v této oblasti ubírá vpřed. Představa transformace somatických buněk v buňky podobné embryonálním by byla ještě před několika lety úsměvná,“ říká Ing. Josef Fulka Jr., DrSc., z Výzkumného ústavu živočišné výroby v Praze. Vědci ale podle něj narážejí i na etické překážky, které jsou mnohdy umělé. „K takovým patřil i záměr zakázat genové manipulace vedoucí ke slučování lidského a zvířecího genomu. Tvůrci zákona však zapomněli, že už existují stovky laboratorních transgenních myší, které nesou lidskou DNA, nebo monoklonální protilátky, kdy pro jejich výrobu je nezbytná fuze lidských a zvířecích buněk. Tento postup se už používá řadu let a byla za něj udělena Nobelova cena,“ zdůraznil Ing. Fulka.

Další etické překážky vidí prof. Syková i v tom, že kvůli vysoké ceně této léčby budeme muset řešit otázku, komu budeme moci tuto terapii nabídnout, zda nebude způsobovat nějaké neočekávané nežádoucí účinky a zda na rozvoj regenerativní medicíny bude k dispozici dostatek finančních prostředků. Velmi palčivý je také problém, že většina metod vyžaduje k přípravě kmenových buněk pro klinické využití takzvané čisté prostory, jež jsou v České republice velmi omezené. „Bez takových laboratoří je další postup nemožný. Nové inovační biomedicínské centrum, které Akademie věd vystavěla z prostředků EU a města Prahy, už je zkolaudované a provoz akreditovaný. Pracovat by se v něm mohlo začít na podzim letošního roku,“ odhaduje prof. Syková.

Vlastních zkušeností zatím minimum

Účastníci konference si připravili příspěvky o využití kmenových buněk při léčbě diabetu, diabetické nohy, zánětlivých revmatických onemocnění, roztroušené sklerózy a jiných onemocnění a poranění CNS či infarktu myokardu. Dále se věnovali nehematologickým indikacím použití autologních kmenových buněk, problematice transplantace kostní dřeně nebo použití nanovláken pro tkáňové inženýrství a řízené dodávání léčiv.

Své vlastní výsledky prezentoval například MUDr. Petr Kobylka, CSc., z Ústavu hematologie a krevní transfuze v Praze, který posluchače seznámil s pilotní studií, jež testovala bezpečnost a účinnost autologní transplantace kostní dřeně u 24 nemocných s kritickou ischémií dolních končetin. Z výsledků vyplývá, že tento postup zlepšil jak objektivní, tak subjektivní ukazatele hodnotící tíži poškození končetiny. Bylo zjištěno signifikantní zlepšení tvorby kolaterálního řečiště nejen v místě cévního uzávěru, ale i distálně od něj. Současně bylo patrné i zlepšení prokrvení postižené končetiny. U 80 % trofických defektů došlo ke zhojení a u většiny léčených končetin nastala změna v klasifikaci ICHDK. Současně s objektivními nálezy došlo u nemocných i ke zlepšení kvality života, která byla zjišťována dotazníkem SF-36. „Transplantace dřeňových progenitorů v léčbě kritické končetinové ischémie je velmi bezpečnou a dobře tolerovanou efektivní procedurou, především u polymorbidních nemocných,“ uzavřel MUDr. Kobylka.

Se zahraničními zkušenostmi s podáním kmenových buněk nemocným s diabetickou nohou a kritickou končetinovou ischémií seznámila účastníky i prof. MUDr. Alexandra Jirkovská, CSc., z Centra diabetologie pražského IKEM. Prezentovala také kasuistiku vlastního pacienta s kritickou končetinovou ischémií levé dolní končetiny (nemocný byl po amputaci pravé dolní končetiny v úrovní bérce), který prodělal několik PTA bez možnosti další revaskularizace. Klidové bolesti u něj byly natolik silné, že si vyžádaly kontinuální i.v. aplikaci morfinu. Po dvou měsících od aplikace transplantace kostní dřeně došlo ke zmírnění klidových bolestí a snížení spotřeby analgetik (stačil morfin v náplasťové formě). Také byl patrný výrazný vzestup transkutánní tenze kyslíku i bohatší síť kapilár v oblasti distálního bérce. Výsledkem transplantace bylo, že u nemocného nakonec nedošlo k vysoké amputaci, která byla původně vysoce pravděpodobná.

Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 16/2008, strana A11

Zdroj: