Sondy do hlubin medikovy duše

Ve třiadvacátém čísle MT jsme vás informovali o vydání pozoruhodné publikace O duši medika aneb Jak vzniká lékař. Vynikající představitelé lékařského stavu v ní mapují proměny hrdinů dobrodružství zvaného studium medicíny. Dnes vám přinášíme další krátké ukázky z této knihy.

Atraktivita medicíny a motivace ke studiu v různých časech

Prof. MUDr. Štěpán Svačina, DrSc.

Těžko mohu posoudit dobu let padesátých, kdy bylo studium z třídních důvodů umožněno mnohým, kteří by dříve na ně neměli finanční prostředky. Mnoho z nich ale na studium nestačilo intelektově – a mnoho z nich působí ve zdravotnictví dodnes. Zdravotnický systém je však absorboval, řada z nich se věnuje ke škodě pacientů klinické medicíně – ale ti, jak známo, vydrží všechno. Pamatuji však mnoho učitelů i kolegů s enormní a krásnou motivací ke studiu. V jejich životopisech se dozvíme, čím vším se vyučili, co všechno studovali a jaká povolání vykonávali, než se jim podařilo medicínu obvykle někdy na přelomu padesátých a šedesátých let po politickém oteplení vystudovat.

Sám pamatuji jako student až léta sedmdesátá a jako mladý lékař léta osmdesátá. Na gymnáziu se všichni znali ještě z osmašedesátého a ze studentské stávky. Před maturitou všichni vstoupili do Socialistického svazu mládeže a více méně z toho měli legraci. Všichni docela přesně věděli, co mohou od spolužáků či učitelů čekat. Některé osobnostní vývoje jsou hodně zajímavé.

Měl jsem mezi spolužáky na gymnáziu chartisty, pozdější emigranty, a většina mých spolužáků byli velmi slušní lidé. Leninský svaz mládeže – předchůdce Socialistického svazu mládeže – spoluzaložil jeden student ze sousední třídy, kterého dnes často vidím v televizi komentovat volby a vývoj v naší společnosti. Životní osudy mohou být velmi absurdní.

-------

autor: Stanislav Juhaňák – Triton 2011,

Medical Tribune

Šťáva z medika

Prof. MUDr. Jan Žaloudík, CSc.

Navrhuji testovat hypotézu, že oním málo prozkoumaným zdrojem pro úspěšný chod, udržování a rozvoj motoru medicíny a blaha zdravotní péče o bližní je šťáva z medika. Lépe řečeno motivace, jistý druh cíleného nadšení a ideálů. Tedy šťávy, která právě v medické etapě života začíná z mladých adeptů vyvěrat proudem nebo aspoň pramínkem, a pak tryská nebo aspoň ukapává celoživotně, pokud rozvratnými vlivy zevními i vnitřními předčasně nevyschne.

Jestliže v některých gymnazistech, plánujících svou budoucnost, ona biošťáva náchylnosti k medicíně, většině mediků v počátcích společná, nebyla či není, nestanou se přirozeně mediky ani lékaři. Zvolí studia a povolání s pragmatičtějšími profily, méně vyčerpávající a co do osobního profitu méně ošemetná.

Při daru vyšší inteligence stávají se pak tito právníky či ekonomy, sociology, manažery kdečeho nebo poradci starším, zkrátka elitou společnosti navenek, byť s neduhy obsahu uvnitř. Jsou pak vysokoškoláky rychleji zajištěnými, vlivnějšími, sebejistými, hlavně však lépe vyspalými a nefrustrovanými rozpory mezi očekáváním okolí a podmínkami, které nabízí.

Zamyšlení nad budoucností českého lékaře

Prof. MUDr. Tomáš Zima, DrSc.

Studium medicíny, medici, ale i učitelé se mění, jak se vyvíjí společnost a její hodnoty. Pokud budu srovnávat konec osmdesátých let, kdy jsem studoval, nebyla možnost cestovat do zahraničí a většina z nás se soustředila na studium, ale i na zábavu. Bylo možná více času na setkání v různých hospůdkách v okolí fakulty nebo koleje a doba nebyla tak uspěchaná. Akce v klubu na koleji 5. května – dnes Švehlova kolej – bývaly hodně veselé a vystoupení umělců na pomezí souhlasu s oním vystoupením byla hodně zajímavá.

Zdá se mi, že jsme si více vzájemně pomáhali a nevnímali jsme se navzájem jako konkurenti. Na počátku jednadvacátého století jsou dnešní studenti více sebevědomí s možností poznávat různé země s nepřeberným přístupem k informacím, zejména díky novým technologiím v oblasti IT. Stávají se však více individualističtí, jdou někdy více či méně tvrdě za svými zájmy.

O studentech medicíny

František Koukolík

V letech 1967 až 1968 jsem učil patologickou anatomii. S ostatními začínajícími učiteli jsme vedli dlouhou debatu, zda učit přátelsky, zábavně, „měkce“, nebo naopak přinejmenším pevně, s odstupem, tvrdým vyžadováním docházky a povinností, testem za testem a trvalým zkoušením. Moje tehdejší zkušenost: je to lhostejné, výsledky jsou při obou postojích stejné. Menší část studentů se při obou přístupech učila z vnitřní potřeby, „sama od sebe“, protože je medicína i patologická anatomie zajímaly, větší část byla „průměr“, mlčící většina, nápor více či méně vydržela a prošla.

V kroužku ojediněle, v ročníku víc, existovalo několik chronických, různě inteligentních flákačů, malá skupinka repetentů, sem tam nějaký opilec a dívky, o nichž šla řeč, že získávají zápočty za přítulnost. Lidé, kteří se na medicínu nehodili, studium jim nešlo, nebavilo je, bylo nad jejich síly, odcházeli nejčastěji v průběhu prvního ročníku, málokdy později.

Medici a záhady psychiatrie v 21. století

Doc. MUDr. Lucie Bankovská Motlová, Ph.D.

Záhadou pátou jsou kulturní rozdíly. Jak se ukazuje, není mánie jako mánie. Pedagog může být zaskočen, obzvláště když pacientku zpovídá kromě pedagoga skupina studentů z různých koutů světa. Zatímco Norové nacházejí u pacientky psychopatologii, studenti ze Severní Ameriky se pozastavují nad tím, proč vůbec léčíme zdravě sebevědomého člověka – vždyť podle nich se o mánii nejedná, vše, co pacientka popsala, patří podle nich do širší normy. Studentům tak patří dík, protože svými postřehy a různými názory nedovolí pedagogovi „zlenivět“ a ustrnout ve vývoji a nutí jej neustále kriticky myslet a tříbit empatii, tolik pro psychiatrii potřebnou.

Duše medika v proměnách času

MUDr. Petr Příhoda

Dnešní studenti mají menší slovní, tedy i pojmovou zásobu. Případně užívají slov (a pojmů), jimž rozumějí jen oni sami. Odtud i potíže formulovat srozumitelně vlastní názor. Stává se, že v diskusích nerozumí jeden druhému (přitom já jako bývalý psychiatr jim rozumím, proto jim „překládám“). Zdá se, že nejsou zvyklí spolu mluvit o tématech, která přesahují oblast každodennosti (jde o témata abstraktní, např. filosofická).

Zatímco my tenkrát (před 60 lety) byli opatrní, dávali si „pozor na hubu“, aby nás někdo „neprásknul“, a my kvůli tomu třeba nevyletěli z fakulty, ale mezi sebou jsme byli otevření, oni tuto starost nemají. Mají však jinou. Dávají si pozor na to, aby nebyli zmanipulováni. Připomínají mi liščí (nebo jiná divoce žijící) mláďata, která se živelně brání domestikaci. Hlídají si, aby je někdo „neukecal“, a díky své rétorické, intelektuální či vzdělanostní převaze jim nevnutil názor, který je jim cizí. Síla argumentu na ně dělá malý dojem. Pečují spíše o to, aby měli „svůj“ názor (a mnohem méně dbají o jeho zdůvodnění). I to je vlastně opatrnost, ale na nižší vývojové úrovni: strach z ohrožení vlastní identity (jíž si zřejmě nejsou tolik jisti).

Zdroj: Medical Tribune