Snaha vyléčit je věčná, terapie se mění

Nástup nové technologie nebo léku, ale i konceptu péče do praxe lze obvykle popsat typickou křivkou - prvotní nadšení a optimistické zprávy, nezřídka podpořené příslušným výrobcem, způsobí rychlý vzestup. Následně se objeví první limity a korekce původních předpokladů. Křivka klesá, aby nakonec dosáhla jakési fáze plateau - nová metoda si najde své stálé místo mezi ostatními léčebnými modalitami.

Někdy se ale s odstupem let ukáže, že vlastně nepřináší vůbec nic, výjimečně může pacientům i škodit. Tomuto tématu se v úvodu nedávného výročního kongresu České internistické společnosti ČLS JEP věnoval MUDr. Luboš Kotík, CSc., primář I. interní kliniky IPVZ a Fakultní Thomayerovy nemocnice.

Článek vycházející z jeho sdělení přinášíme v tematické příloze Interna, která je z velké části ohlédnutím za nedávným výročním sjezdem českých internistů.

"Chápu jako úlohu interní medicíny, aby o těchto problémech referovala, protože má svým pokrytím celého oboru šanci i povinnost zdůraznit určitou korekci přístupu k léčbě některých chorob, které byly specialisty původně přeceněny," říká MUDr. Kotík.

Mezi přístupy, jež sítem času neprošly se ctí, MUDr. Kotík uvádí například revaskularizaci u chronické asymptomatické ICHS, radikální snižování systolického tlaku u diabetiků i za hranici 120 mm Hg nebo korekci glykémie u diabetiků pod hodnotu glykovaného hemoglobinu 5,2 % (naší normy).

Zdroj: Medical Tribune