Sjezd ČKS přilákal do Brna kardiology z Čech i Slovenska
Výroční sjezd České kardiologické společnosti jak rozsahem programu, tak počtem účastníků představuje tradičně největší českou medicínskou akci. Nejinak tomu bylo i v letošním roce, přestože bylo znát, že počet vystavujících firem se v porovnání s minulými roky výrazně omezil. Navzdory tomu organizátoři opět přichystali velmi zajímavý odborný program a přivítali také několik zahraničních hostů. Ve více než 60 programových blocích s vyzvanými postgraduálními přednáškami zaznělo 77 lékařských a 37 nelékařských ústních sdělení.
Slavnostní zahájení sjezdu bývá tradičně spojeno s oceněním práce významných osobností. Nejinak tomu bylo letos. Čestné členství za mimořádné zásluhy o rozvoj české kardiologie udělil letos výbor České kardiologické společnosti prof. Haně Rosolové, doc. Petru Němcovi, doc. Gabrielu Kamenskému, doc. Olegu Reichovi, MUDr. Ladislavu Grochovi a také současnému předsedovi ČKS prof. Petru Widimskému. Zásluhy zakladatele ČKS profesora Libenského si kardiologové na sjezdu každoročně připomínají také díky udílení Zlaté medaile ČKS (Libenského) jedné mimořádné osobnosti ze svých řad za celoživotní přínos k rozvoji diagnostiky, léčby a výzkumu kardiovaskulárních chorob. Letos výbor ČKS takto ocenil práci prof. Františka Kölbela. Od roku 2012 je Zlatou medailí ČKS (Libenského) oceňován též jeden významný zahraniční kardiolog. Tentokrát byl nominován prof. Fausto Pinto, významný portugalský kardiolog a příští prezident Evropské kardiologické společnosti. Prof. Pinto převzal toto ocenění z rukou předsedy ČKS prof. Petra Widimského a následně se ujal úvodní slavnostní přednášky, ve které hovořil o vlivu vědeckých společností na zkvalitňování lékařské praxe. Zaměřil se také na roli Evropské kardiologické společnosti a společností působících na národní úrovni, které jsou začleněny v rámci ESC. Prof. Pinto zdůraznil, že mezi jejich nejdůležitější role patří např. udělování výzkumných grantů či tvorba odborných doporučení. Dále vyzdvihl nutnost podpory vzdělávání mladých kardiologů na špičkových vědeckých pracovištích.
Prof. Pinto však nebyl jediným zástupcem ESC na sjezdu českých kardiologů. Dalším významným zahraničním hostem byl prof. Jeroen Bax, jeden z viceprezidentů ESC, který se ve své přednášce zamýšlel nad postavením moderních zobrazovacích metod v současné kardiologii.
Organizátoři pro návštěvníky připravili širokou paletu témat
Na přípravě odborného programu se podílely všechny pracovní skupiny České kardiologické společnosti, které spolu s přizvanými spřátelenými odbornými společnostmi připravily na 60 programových bloků nejrůznějších formátů s vyzvanými postgraduálními přednáškami našich předních odborníků. Z více než 260 přihlášených původních sdělení bylo 77 lékařských a 37 nelékařských předneseno ústně, ostatní byla prezentována ve formě posterových sdělení. Tradiční programové schéma doplnily nedělní komentované přímé přenosy z katetrizačních a elektrofyziologických laboratoří dvou komplexních kardiovaskulárních center (FN Brno a FN Královské Vinohrady).
Vyhledávanou součástí programu byly také dva bloky Hotlines, první byl věnovaný důležitým farmakologickým a druhý intervenčním a přístrojovým klinickým studiím. Na rozdíl od let, kdy nové studie demonstrovaly větší účinnost a bezpečnost testovaných léků, byla většina (čtyři ze šesti) letos představených klinických hodnocení negativních. Podle předsedajících však i takové studie mají svůj význam pro další poznání a vývoj v kardiologii.
V úvodu této sekce Hotlines prezentoval prof. Jindřich Špinar klinickou studii ENGAGE AF – TIMI 48, která prokázala non‑inferioritu edoxabanu, přímého inhibitoru faktoru Xa (podávaného jednou denně ve dvou dávkách, 60 mg a 30 mg), vůči warfarinu na výskyt tromboembolických komplikací a signifikantní snížení CMP u více než 21 000 nemocných s fibrilací síní (průměrný věk byl 72 let). Roční výskyt primárního cíle byl 1,50 % ve warfarinové větvi, 1,18 % u pacientů s vysokou dávkou edoxabanu (60 mg) a 1,61 % při užívání nižší dávky edoxabanu (30 mg). Roční výskyt krvácení na warfarinu byl 3,43 %, u edoxabanu v dávce 60 mg byl 2,75 % a při dávce 30 mg jen 1,61 %.
Také z pohledu tzv. celkové klinické prospěšnosti (kompozitní ukazatel CMP, systémové embolie, úmrtí, velké krvácení) byly výrazně lepší obě dávky edoxabanu. „Máme tedy jasné důkazy pro to, že edoxaban je v porovnání s warfarinem léčbou bezpečnější, účinnější a život zachraňující. Obě dávky edoxabanu signifikantně snížily výskyt velkého krvácení, intrakraniálního krvácení, hemoragické CMP i kardiovaskulární mortalitu,“ shrnul prof. Špinar. Hlavní silou citované studie je velký počet zařazených pacientů, dlouhodobé sledování (v průměru 2,8 roku), minimum ztracených pacientů a velmi vysoké procento nemocných na warfarinu v terapeutickém okně (68,4 %). Naopak nedostatkem je celkově nízký výskyt primárního cíle i u nemocných léčených warfarinem.
Celkově je možné uzavřít, že obě dávky edoxabanu byly non‑inferiorní na prevenci CMP a systémové embolie s výrazně nižším výskytem krvácení a úmrtí z KV příčin. Za pozornost stojí, že ČR byla celkově třetí nejúspěšnější v náboru pacientů (zařadila téměř 1 200 nemocných), přičemž Interní kardiologická klinika FN Brno byla se 160 zařazenými pacienty vůbec nejúspěšnějším centrem. Výsledky studie ENGAGE AF – TIMI 48 byly publikovány v NEJM. Následně byla v EHJ zveřejněna metaanalýza studií se všemi novými antikoagulancii, jejíž závěr říká, že nová antikoagulancia signifikantně snižují celkovou mortalitu, a proto už dnes podle prof. Špinara neexistuje opodstatnění pro podávání warfarinu, s výjimkou restriktivních opatření zdravotních pojišťoven.
I negativní studie mají svou cenu
Prof. Jiří Vítovec následně referoval o studii TOPCAT. Tato randomizovaná, dvojitě slepá studie zařadila 3 445 pacientů se symptomatickým srdečním selháním a zachovalou ejekční frakcí nad 45 %, kteří dostávali buď spironolakton (15 nebo 45 mg denně), nebo placebo. Primární cíl byl složen z kardiovaskulární mortality, úspěšné resuscitace srdeční zástavy či hospitalizace z důvodu zhoršeného srdečního selhání. Doba sledování byla 3,3 roku a primární cíl se vyskytl u 320 z 1 722 nemocných na spironolaktonu (18,6 %) a 351 z 1 723 pacientů na placebu (20,4 %). U nemocných se srdečním selháním a zachovalou ejekční frakcí tedy léčba spironolaktonem nevedla ke snížení složeného primárního cíle. V aktivně léčené skupině byl ale pozorován signifikantně nižší výskyt hospitalizací pro zhoršení srdečního selhání.
Doc. Martin Malý prezentoval výsledky studie ACCOAST, která testovala hypotézu, že předléčení prasugrelem u všech pacientů s NSTEMI bude účinnější oproti podání prasugrelu selektivně až v souvislosti s provedením PCI po provedené diagnostické koronarografii. Nemocným byl při stanovení diagnózy NSTEMI podán buď prasugrel v dávce 30 mg, nebo placebo. Když bylo plánováno provedení PCI, bylo v předléčené větvi podáno dalších 30 mg prasugrelu a v placebové větvi pacienti dostali plnou dávku 60 mg prasugrelu. Celkem bylo randomizováno přes 4 000 nemocných. PCI bylo provedeno u 68,7 % a CABG u 6,2 % pacientů, ostatní byli léčeni konzervativně. Studie však byla předčasně ukončena, neboť se neprokázala vyšší účinnost předléčení. Primární cílový ukazatel (úmrtí z kardiovaskulárních příčin, infarkt myokardu, CMP, nutnost urgentní revaskularizace, vynucené podání inhibitorů glykoproteinu IIb/IIIa) byl během prvních sedmi dnů od randomizace stejný mezi oběma větvemi (10 % vs. 9,8 %) a nelišil se ani během třicetidenního sledování. Naproti tomu bylo v předléčené skupině významně zvýšené krvácení, včetně život ohrožujícího v souvislosti s provedením CABG, a to jak po sedmi, tak po třiceti dnech sledování.
Následovaly ještě prezentace studií POISE‑2 (posuzovala účinnost a bezpečnost perioperačního podání kyseliny acetylsalicylové a klonidinu u pacientů, kteří podstupovali nekardiochirurgický operační výkon), SAVOR‑TIMI 53 (první ukončená mortalitní studie s inhibitory DPP‑4, v tomto případě saxagliptinem, která posuzovala vliv této antidiabetické terapie na redukci kompozitního KV ukazatele složeného z KV mortality, nefatálního infarktu myokardu a nefatální CMP), ALECARDIO (cílem byla redukce KV morbidity a mortality duálním agonistou PPAR‑alfa a gama aleglitazarem oproti placebu u diabetiků 2. typu po prodělaném akutním koronárním syndromu) a HOKUSAI – VTE (sledovala účinnost a bezpečnost edoxabanu v léčbě akutní tromboembolické nemoci).
V bloku věnovaném problematice intervenční kardiologie pak byly představeny výsledky šesti nelékových studií (PRAMI, RESPECT, Three vs. twelve months of dual antiplatelet therapy after zotarolimus‑eluting stents: the OPTIMIZE randomized trial, IN‑TIME, Symplicity HTN‑3 a Prague‑16).
Zdroj: