Šetřit ano, ale s rozmyslem
Vláda Petra Nečase schválila své programové prohlášení. Dočteme se v něm, že „zdravotnictví je jednou z hlavních programových priorit, a vláda proto nedopustí zhoršení kvality a dostupnosti zdravotní péče a efektivní prevence pro občany České republiky.“ Naopak, cílem jsou změny vedoucí k další modernizaci a rozvoji zdravotnictví.
Otázkou zůstává, jak zajistit na tyto plány potřebné finanční prostředky, když podle mnohých i zachování současného objemu finančních prostředků se jeví pro resort zdravotnictví, který trpí dlouhodobým podfinancováním, jako nedostatečné. Návrh rozpočtu na příští rok, v němž se počítá s více než 70miliardovými škrty, příliš optimismu v tomto směru nenabízí.
Byť nový ministr Heger slovo reforma ve svých mediálních vystoupeních příliš nepoužívá, je jasné, že bez zásadnějších systémových změn, které umožní na jednu stranu „navýšení prostředků přísunem ze soukromých zdrojů“ a na druhou stranu potřebné úspory, se jeho resort neobejde.
Jednou z oblastí možných úspor, o nichž se zmiňovali zástupci ministerstva ještě před volbami, je oblast lékové politiky. Mluvilo se o zavedení generické preskripce, cenových tendrů na léky či vyřazení nejlevnějších přípravků z úhrad veřejného zdravotního pojištění.
Dokončení na str. A8
Hledání úspor – to je hlavní heslo nastupující vlády rozpočtové odpovědnosti.
S návrhy bude muset přijít také ministr zdravotnictví. Jako inspirace mu mohou posloužit úvahy předchozího vedení resortu, mezi nimiž jsou i úsporná opatření v oblasti lékové politiky. Podle údajů ministerstva zdravotnictví představovaly náklady na úhradu léků vázaných na předpis v loňském roce 36,66 miliardy korun a v roce 2008 to bylo 32,75 miliardy korun, což po přepočtu na euro představuje přibližně 125 eur na jednoho obyvatele.
Ve srovnatelném Rakousku však v roce 2008 obnášely výdaje na léky hrazené pojišťovnami 326,28 eura na jednoho obyvatele (zdroj Österreichische Apothekerkammer: Die Österreichische Apotheke in Zahlen 2009). Je tedy patrné, že české zdravotní pojišťovny vynakládají na jednoho pojištěnce ani ne polovinu toho, co pojišťovny rakouské. V této souvislosti není bez zajímavosti skutečnost, na niž ve své nedávné analýze upozorňuje společnost IMS Health (vedoucí světový poskytovatel informací z oblasti farmaceutického trhu a poskytování zdravotní péče), která zjistila, že existuje korelace mezi spotřebou léků a průměrnou délkou života obyvatel (viz graf).
Je z ní patrné, že Češi sice žijí v průměru déle než občané jiných postkomunistických zemí, nicméně ve srovnání se západní Evropou stále ještě zaostáváme přibližně o čtyři až pět let střední délky života (zatímco u nás muži dosahovali v roce 2008 střední délky života 73,9 a ženy 80,13 let, v Rakousku se muži dožívali 77,42 a ženy 84,86 let). Je nutné dodat, že očekávanou délku života bezesporu ovlivňují i další faktory než jen množství spotřebovaných léků. Používání moderních účinných přípravků však v mnoha případech prokazatelně prodlouží nebo minimálně zkvalitní život nemocných.
Jak upozorňuje PharmDr. Radim Petráš, výkonný ředitel Asociace inovativního farmaceutického průmyslu, výrazné snižování cen a úhrad léků na českém trhu by mohlo vést až ke stahování drahých inovativních léků z našeho trhu, jak je patrné z příkladu společnosti Novo Nordisk, která po nedávném mimořádném snížení cen léků v Řecku přestala na tento trh dodávat moderní inzulinové přípravky.
Ostatně signály, že s tímto chováním se lze setkat i u nás, byť zatím jen v malém měřítku, existují. Podle AIFP nejsou například fakticky dostupné všechny síly některých druhů sofistikovanějších lékových forem, třeba kapslí s řízeným uvolňováním.
U těch úhrada nezohledňuje ve všech případech dostatečně výrobní náklady této formy, a tak jsou tyto přípravky fakticky dostupné pouze ve vyšší gramáži, i když by v praxi našly uplatnění i nižší, udržovací dávky. Ty však mají vzhledem k ceně, kterou nemůže výrobce neúměrně kvůli hrozbě paralelního obchodu snižovat, až příliš vysoké doplatky pro pacienta.
Je jasné, že dlouhodobě si nikdo nemůže žít nad poměry, ani stát ne, a proto může utratit jen tolik, kolik má k dispozici. Jak ale s omezeným rozpočtem zajistit zdravotní péči v souladu s nejnovějšími vědeckými poznatky, kterou pacientům zaručuje zákon o péči o zdraví lidu?
Dá se tušit, že snaha o úspory na výdajích za léky může mít vliv i na dostupnost moderní zdravotní péče. Před nedávnem na to mimo jiné upozornil i SÚKL, který odhaduje, že mezi objemem distribuovaných a zdravotními pojišťovnami uhrazených léků je až 22% rozdíl.
Lze předpokládat, že tento rozdíl jde částečně na vrub také tzv. paralelnímu obchodu, kdy distributoři vyvážejí část léků určených pro českého pacienta do zahraničí, kde realizují své obchody s mnohem větším ziskem. Maximální ceny léků na českém trhu jsou totiž v mnoha případech tak nízké, že se stávají pro paralelní obchod velmi atraktivní, a pokud bude SÚKL pokračovat v revizi cen a úhrad tak jako dosud, tento trend se bude jen zvýrazňovat.
Zabránit paralelnímu obchodu nějakým administrativním či restriktivním opatřením nebude jednoduché, protože paralelní obchod je založen na jednom ze základních principů EU – na volném pohybu kapitálu, zboží a osob. Na druhou stranu výrobci léků pochopitelně reagují na paralelní vývoz a brání se mu, směřují do něj jen určitý počet balení. Domluva s firmami, jimž v tomto případě nízké české ceny kazí obchody na mnohem větších a pro ně důležitějších trzích, tak nebude snadná…
Zdroj: Medical Tribune