Sestra je odborník, který vidí celého člověka
V červenci roku 1964 se v pražském Karolinu konala slavnostní promoce prvních sester, které v tehdejším Československu získaly vysokoškolské vzdělání. Svůj diplom převzalo 26 absolventek. Mezi nimi byla i Marta Staňková, která tehdy také při slavnostním ceremoniálu za tyto studentky poděkovala. S odstupem více než čtyřiceti let je v tom vidět určitá symbolika. Všechny sestry z tohoto průkopnického ročníku dokázaly své vzdělání zúročit. Marta Staňková se ale stala klíčovou osobností českého moderního ošetřovatelství. Byla první tuzemskou docentkou v tomto oboru, přednášela, psala učebnice i knihy o historii ošetřovatelství, bojovala za zvýšení prestiže profese sestry. Na její počest se každoročně koná Den Marty Staňkové, konference věnovaná diskusi o všech aspektech vzdělávání v ošetřovatelství. Ve čtvrtek 29. března tato akce proběhla už počtvrté.
Konferenci otevřela prezidentka České asociace sester Mgr. Dana Jurásková, MBA. Upozornila na velmi omezené možnosti sester získat bakalářské vzdělání po absolvování odborné způsobilosti, tedy v kombinované formě studia. „Naprosto paradoxně se kvalitní, velmi motivované a již odborně zdatné sestry z praxe nedostanou k bakalářskému titulu a tím pádem ani k magisterským specializacím,“ řekla Dana Jurásková.
Po období, kdy většina nemocnic přijímala nové sestry jen omezeně, nyní opět začínají sestry chybět, a to hlavně sestry – specialistky. Přechodem na nový systém specializačního vzdělávání zde vzniká určitý propad. „Přestože zdravotnické subjekty usilovně připravují akreditaci specializačního vzdělávání a akreditační komise ministerstva zdravotnictví pracuje na plné obrátky, zdravotnická zařízení začínají citelně pociťovat nedostatek specialistů. Řešení není ani jednoduché, ani rychlé, nicméně pro poskytování specializované péče může být osudné,“ uvedla D. Jurásková.
Co vše smí sestra říci pacientovi?
Mgr. Eva Prošková, ředitelka Odboru vědy a vzdělávání Ministerstva zdravotnictví ČR, připravila přehled aktivit, které v oblasti ošetřovatelství resort vyvíjí. Analyzovala, čeho se na tomto poli již dosáhlo a kde zůstávají rezervy. „Na straně pozitiv je, že se vzdělávání sester posunulo na terciální úroveň. Podařilo se upravit vztahy mezi sestrami, které získaly vzdělání na střední škole, a sestrami s vyšším vzděláním. Podle mého názoru jsme možná byli v tomto směru až příliš vstřícní, když sestrám středoškolačkám stačila k potvrzení jejich kvalifikace tříletá praxe. I toto řešení však v praxi naráželo na odpor,“ uvedla. Dalším předmětem vyjednávání by podle ní mělo být rozšíření kompetencí sester. „Takové posílení by však podle mého názoru již nemělo být plošné pro všechny sestry bez rozdílu,“ řekla.
Její sdělení vyvolalo diskusi o problému, který trápí hlavně aktivní sestry – stále nedořešené otázce, do jaké míry a o čem vlastně smí sestra pacienta informovat. „Sestra může poskytnout informace o výkonu, který je oprávněna sama provádět. Pokud sestra aplikuje lék, měla by pacienta informovat o skutečnostech, které s touto aplikací souvisejí – tedy například o tom, za jako dlouho po podání léku se má pacient najíst. Už jí ale nepřísluší informovat pacienta například o tom, proč byl lék indikován,“ uvedla příklad Eva Prošková. Podle prezidentky Dany Juráskové takovýto výklad naráží na každodenní praxi v českém zdravotnictví. „Velmi často se stává, že sestra přichází za pacientem s lékem, aniž by pacient byl předem lékařem informován, že je vůbec nějaký lék zapotřebí. Pro zodpovědnou sestru je těžké přistoupit na to, že lék aplikuje, aniž by smysl medikace pacientovi vysvětlila,“ uvedla D. Jurásková.
Sestra jako odborník na reintegraci
Málokterý lékař má takovou zásluhu o rozvoj českého ošetřovatelství jako prof. MUDr. Vladimír Pacovský, DrSc. Je autorem učebnic péče o nemocné, byl u toho, když sestry začaly studovat na vysoké škole, a rád jim přednáší. Na konferenci vystoupil se sdělením o neoddělitelnosti teorie a praxe při výchově sester a o tom, jak by sestry mohly svou roli vymezit vůči ostatním zdravotnickým profesionálům.
„Specializace v medicíně se stále více prohlubuje. Kolem pacienta se pohybuje čím dál více odborníků. Není výjimkou, a je to i pochopitelné, že každý říká něco jiného. Pacient cítí potřebu, aby se mu věnoval i někdo, kdo by se na něj uměl podívat jako na celou lidskou bytost. A tím odborníkem na reintegraci by mohla a měla být právě sestra,“ uvedl prof. Pacovský. Od pregraduálního studia se očekává, že v něm sestra získá základní technické dovednosti a do pracovního poměru už vstoupí s určitou zručností a zkušeností v provádění běžných ošetřovatelských výkonů. PhDr. Ivana Mádlová, vedoucí centra řízení kvality FN Plzeň, upozornila, že automaticky na to spoléhat nelze. Představila výzkum, ve kterém se zaměřila na to, jak často mají studenti oboru všeobecná sestra při odborné praxi příležitost k procvičení jednotlivých výkonů. Sledovala soubor sedmnácti studentů během celých dvou let, kdy na praktickou výuku docházeli. „Ukázaly se velké interindividuální rozdíly. Například katetrizaci močového měchýře jeden student prováděl osmnáctkrát, druhý jen jednou.“ Jedním z alarmujících výsledků je i omezená příležitost seznámit se s ošetřovatelskou péčí o děti a dorost. „Někteří studenti se během studia nedostali ani k tak základnímu výkonu, jako je krmení kojence a batolete. Pediatrických lůžek ubývá a zajistit odbornou praxi na dětských odděleních je čím dál větší problém,“ řekla. Upozornila také na to, že od sester opouštějících školu nelze vždy očekávat adekvátní reakci v případě potřeby resuscitace. „Velká část studentů resuscitaci neprováděla vůbec, pouze jeden student měl tuto příležitost dvakrát,“ uvedla Ivana Mádlová.
Kdo je sestra bakalářka?
S velmi otevřeným sdělením vystoupili autoři z Ústavu teorie a praxe ošetřovatelství 1. LF UK. Metodou takzvané fokusační skupiny analyzovali, jak studentky bakalářského programu ošetřovatelství hodnotí svou odbornou praxi. „Vedla nás k tomu určitá nespokojenost studentek s tím, jak praxe probíhá,“ uvedl jeden z autorů Bc. Saša Vidović.
Z výzkumu vyplynulo, že studentky velmi často neznají cíle své praxe. Souhrnně odpovídají, že praktická výuka nesplnila jejich očekávání. Výrazně spokojenější byly na odděleních, kde pracovala sestra školitelka, která se jim věnovala. Pokud taková sestra není, jsou jejich zkušenosti výrazně horší. Studentky uvádějí: „Někde jsem se dostala ke všemu, jinde k ničemu.“ „Je mi líto, že mě nevzali do kolektivu.“ „Nevědí, co s námi.“ „Nevědí, co budeme dělat.“
Saša Vidović upozornil na fakt, že poněkud nejasně vnímají roli sester bakalářek nejen sestry z praxe, ale i samotné studentky. „Na otázku, kdo je sestra bakalářka, studentky odpovídaly, že jde o sestru, která by po určité praxi měla být na vedoucím místě nebo jako sestra školitelka. Přitom podle nové legislativy je bakalářský titul základním stupněm ošetřovatelského vzdělání, který žádný automatický nárok na nějaké mimořádné postavení nedává. Z toho možná pramení určité rozčarování, které naše studentky po vstupu do praxe zažívají,“ řekl Saša Vidović.
Součástí konference byl i kulatý stůl o celoživotním vzdělávání sester. „Shodli jsme se na tom, že v situaci, kdy se vedení zdravotnických zařízení soustřeďují spíše na krizový management než na strategické řízení, je obtížné vytvořit ucelený systém vzdělávání, který by zohledňoval dlouhodobé potřeby organizace,“ shrnul tuto diskusi Saša Vidović.
Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 10/2007, strana A16
Zdroj: