Selfmonitoring aneb Sebesledování glykémie: zlom v léčbě diabetu
V dnešním pokračování seriálu MT se prezident České diabetologické asociace prof. Milan Kvapil zaměřil na benefit zařízení, které diabetiky 1. typu doslova vysvobodilo. Dokud totiž nedostali do rukou glukometr a neměli možnost selfmonitoringu, musely být dny jejich života jeden jako druhý. Avšak, jak prof. Kvapil podtrhuje, ani sebesledování není samospasitelné, pokud se neopírá o zásady, které pacient získá jedině s důkladnou edukací.
Zdravý člověk nepotřebuje vědět, jakou má glykémii, protože celkem oprávněně může předpokládat, že za jakýchkoli situací po jídle, nalačno, při námaze i jindy si organismus svou glykémii „ureguluje“ sám.
Tedy, pokud se zdravý člověk vůbec bude zabývat myšlenkami o glykémii. Systém zpětných vazeb, které řídí chod organismu na mnoha úrovních a vzájemně propojeně, je dokonalost sama. Jinak je tomu u pacienta s diabetem 1. typu. Jeho glykémie je výsledkem interakce mezi množstvím aplikovaného inzulinu, časem a místem aplikace, pohybovou aktivitou, přítomností či nepřítomností nemoci a samozřejmě množstvím a formou požitých sacharidů.
Pokud neměl pacient s diabetem 1. typu možnost zjistit si aktuální glykémii, musel, aby udržel kompenzaci diabetu aspoň v přijatelném rozmezí, standardizovat svůj život. Jeho jeden den života měl být ideálně nerozpoznatelnou kopií jiného dne jeho života.
Proto nepřekvapí, že nemocní volali a toužili po možnosti uvolnění režimu životosprávy (maně člověka jistě napadne, že pokud je jeden den jako druhý, stačí prožít pouze jeden den života).
Toto volání a touha se naplnily až zavedením selfmonitoringu (a režimu aplikace inzulinu bazál/bolus, jak bylo pojednáno v minulých dílech seriálu).
Selfmonitoring, jehož česky méně užívaný ekvivalent je sebesledování, je měření glykémie pacientem. Glukometry, které se používají pro selfmonitoring, se velmi zlepšily v kvalitě a komfortu pro pacienta.
Vzorek krve nutný k vyšetření může být skutečně velký pouze několik mikrolitrů, je možné ho odebírat běžně ze špiček prstů nebo i z jiných míst. Přesnost přístrojů je obecně veledobrá, nabízejí různé technologické vymoženosti, jako třeba záznam glykémií s možností stažení do počítače a vyhodnocení průběhu léčby diabetu.
Z hlediska pacienta i lékaře (zdravotníka) je však požadavek na přesnost a jistý uživatelský komfort samozřejmostí, takže jsem přesvědčen, že většina uživatelů se o technologickou podstatu glukometru nezajímá. Myslím, že to je správně (kdo rozumí podstatě přenosu signálu v mobilní síti?).
Co by však mělo zajímat nejen výše uvedené uživatele, ale i plátce zdravotní péče, je odpověď na otázku, zda je cena za selfmonitoring dostatečně vyvážena pozitivním přínosem. Pro diabetes 1. typu je sdostatek důkazů o tom, že kompenzace diabetu se zlepšuje spolu se zvyšujícím se počtem měření, maximum zlepšení je někde mezi 5 až 7 měřeními denně. Je prokázáno, že selfmonitoring výrazně snižuje riziko hypoglykémie a významně zlepšuje kvalitu života. Kromě toho, přínos tzv. intenzifikované nebo intenzivní terapie je nepochybný ve snížení rizika komplikací, a dokonce ve snížení mortality pacientů, a tento způsob léčby je vlastně postaven na selfmonitoringu.
Je tedy nepochybné, že u nemocných s diabetem 1. typu si současnou podobu terapie nelze vůbec bez možnosti selfmonitoringu představit. Nicméně, pro nejefektivnější využití možností, jež sebesledování glykémie nabízí, je třeba nemocnému vysvětlit, jak, kdy a proč se měřit, a také, co od výsledku dále odvinout. Tedy jinými slovy, bez podrobné edukace pacienta je selfmonitoring prakticky neúčinný a nepřínosný.
Aktuálně zjištěná hodnota glykémie má významnou výpovědní hodnotu, a je tedy důležitá zejména pro pacienta. Edukovaný nemocný ví, co mu tato hodnota říká, a co má tedy dále dělat, aby si udržel dobrou kompenzaci diabetu. Jedna hodnota glykémie ze selfmonitoringu diabetika 1. typu však neřekne prakticky nic lékaři. Ten potřebuje systematický přehled o denních profilech (pacient samozřejmě také, ale pro správnou interpretaci většinou musí spolupracovat s lékařem).
Pokud si pozorně projdete záznamy o glykémiích v deníčcích více pacientů, případně si analyzujete záznamy z glukometru v počítači, zjistíte, že u řady nemocných může být frekvence měření poměrně vysoká, ale informaci výsledky nedávají žádnou.
Důvodem je jistá chaotičnost v rozvrhu měření. A protože v denním profilu se glykémie navzájem ovlivňují, bez jistého systému denního měření je polovina informace, kterou selfmonitoring může poskytnout, ztracena.
Pro jednoduchou edukaci o správném rozložení měření glykémií během dne připravila Diabetická asociace jednoduchou edukační pomůcku (viz obr.). Na jedné straně jsou vysvětleny pojmy, na straně druhé je předtištěný rozvrh měření v čase, jejž lékař individuálně pro daného pacienta vyplní.
Jestliže použijeme mobil k zatlučení hřebíku, nelze naši činnost označit jako zřetelně racionální (samozřejmě jsou i výjimečné situace, kdy je nejlepší zatloukat hřebík mobilem). Jestliže pacient není edukovaný, není potenciál selfmonitoringu exploatován ani racionálně, ani ekonomicky, ani plně.
Také proto soudím, že vedle životosprávy byla, je a ještě dlouho bude edukace základem terapie diabetu.
Zdroj: Medical Tribune