Sartany ještě neřekly poslední slovo
Hypertenze je nejčastějším chronickým onemocněním, kterým v České republice trpí asi třetina dospělé populace. Současně se jedná o nejčastější chorobu, s níž pacient dochází k praktickému lékaři pro předpis. Jedná se tedy o závažný nejen medicínský, ale i ekonomický problém. Na otázku, jaká je spojitost mezi hypertenzí, snížením kardiovaskulárního rizika a terapií sartany, se na symposiu společnosti Boehringer Ingelheim, které se konalo 30. ledna ve Slovanském domě v Praze a 1. února v Besedním domě v Brně, snažili dát odpověď uznávaní odborníci v kardiologii a farmakologii. Odborným garantem této akce se stala Společnost všeobecného lékařství ČLS JEP. Úlohy přednášejících se ujali doc. MUDr. Renata Cífková, CSc., z Pracoviště preventivní kardiologie IKEM, prof. MUDr. Hana Rosolová, DrSc., z II. interní kliniky FN Plzeň, PharmDr. Josef Suchopár ze společnosti Infopharm a MUDr. Petr Janský z Kardiocentra FN v pražském Motole.
Čím zahajovat léčbu hypertenze?
V úvodní přednášce komentovala místopředsedkyně České společnosti pro hypertenzi doc. Cífková platná doporučení pro léčbu hypertenze z pohledu výběru správného léku pro zahájení terapie. Připomněla, že pro zahajovací i udržovací léčbu hypertenze máme k dispozici pět lékových skupin antihypertenziv – diuretika, beta‑blokátory, blokátory kalciových kanálů, inhibitory ACE a AT1 blokátory neboli sartany, jež donedávna měly v terapii hypertenze vzájemně rovnocenné postavení. Na základě výsledků velkých klinických studií se ovšem zdá, že pro určité skupiny nemocných jsou některá antihypertenziva vhodnější než jiná. „Je třeba si totiž uvědomit, že antihypertenzní terapie je pro většinu pacientů léčbou do konce života, a proto by lékař měl, kromě účinku na snižování krevního tlaku, ještě zvažovat případné nežádoucí účinky nebo naopak pozitivní metabolické působení,“ připomněla doc. Cífková. V této souvislosti jsou zajímavé závěry analýzy Luca Degli Esposti a kol. zveřejněné v roce 2004 v Journal of Clinical Hypertension, podle kterých je léčba AT1 blokátory v porovnání s ostatními skupinami antihypertenziv nejméně přerušována a adherence k AT1 blokátorům je výrazně lepší než ke všem ostatním skupinám antihypertenziv.
Reakce na diskusi kolem beta‑blokátorů
Ve svém vystoupení se doc. Cífková také vrátila k diskusi o postavení beta‑blokátorů v terapii hypertenze, která se otevřela v loňském roce v reakci na guidelines Britské společnosti pro hypertenzi a institutu NICE. Podle nich je totiž u mladších nemocných (do 55 let) doporučováno zahajovat léčbu inhibitory ACE nebo – v případě jejich intolerance – AT1 blokátory. Tuto podmínku pro předpis AT1 blokátorů autoři doporučení stanovili pouze z důvodu vyšší ceny této skupiny antihypertenziv ve Velké Británii v porovnání s inihibitory ACE, ale protože v ČR jsou obě lékové skupiny ve stejné cenové hladině, považuje doc. Cífková i jejich postavení v terapii za srovnatelné.
„Evropská společnost pro hypertenzi stejně jako Česká společnost pro hypertenzi takto odmítavé stanovisko k použití beta‑blokátorů nemají,“ říká doc. Cífková. „Beta‑blokátory zůstávají základem léčby u pacientů po infarktu myokardu a s anginou pectoris. Pacienti se srdečním selháním mají však být léčeni beta‑blokátory ověřenými ve velkých klinických studiích (carvedilol, bisoprolol, metoprolol ZOK a nebivolol). Beta‑blokátory jsou i nadále vhodnými antihypertenzivy u mladších osob, které mají vyšší aktivitu sympatického nervového systému, u žen v reprodukčním věku a nemocných s intolerancí nebo kontraindikací inhibitorů ACE a AT1 blokátorů,“ vypočítává doc. Cífková. Podle ní je zároveň třeba připustit, že beta‑blokátory zvyšují riziko hyperglykémie (zhoršují inzulinovou senzitivitu a sekreci inzulinu), zvláště v kombinaci s diuretiky. Proto nejsou vhodné u osob s poruchou glukózového metabolismu, a to zejména u mladších nemocných. Ví se také, že beta‑blokátory nejsou příliš účinné u kuřáků.
Nová evropská doporučení se očekávají ještě letos
Práce na tvorbě nových evropských doporučení pro léčbu hypertenze je v plném proudu a jejich zveřejnění se očekává v průběhu letošního roku. Podle doc. Cífkové, která je jednou z jejich spoluautorů, je pravděpodobné, že postavení beta‑blokátorů a ostatních antihypertenziv bude podobné jako v recentních kanadských guidelines. Podle nich bychom léčbu hypertenze měli zahajovat buď thiazidovými diuretiky, inhibitory ACE, AT1 blokátory, či dlouhodobě působícími blokátory kalciových kanálů, přičemž postavení inhibitorů ACE a AT1 blokátorů je srovnatelné. Zvažovat můžeme i podání beta‑blokátorů, ovšem jen u nemocných mladších 60 let.
V závěru svého vystoupení se ještě doc. Cífková věnovala vlastnostem jednoho ze zástupců AT1 blokátorů – telmisartanu. Připomněla, že účinně redukuje krevní tlak v průběhu celého dávkovacího intervalu, včetně rizikových časných ranních hodin, a je nemocnými snášen podobně nebo dokonce lépe než placebo. To se dá vysvětlit tím, že hypertonici často mají nespecifické nepříjemné pocity, které při redukci tlaku ustupují.
...
Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 5/2007, strana A10
Zdroj: