S diabetem prvního typu až na střechu Afriky
Ani tak závažné onemocnění jako diabetes 1. typu nemusí pacientům bránit v tom, aby uskutečňovali své sny a naplnili svůj potenciál. To je poselství unikátní expedice, která letos 4. září stanula na nejvyšším vrcholku Afriky – Kilimandžáru. Tvořilo ji dvanáct lidí ze sedmi zemí, všichni diabetici 1. typu. Ti si z této cesty odnesli jedinečnou zkušenost a posílení důvěry ve vlastní síly. Pro 20 milionů podobně nemocných pak představují příklad, že diabetes je možné udržet pod kontrolou i za tak extrémních podmínek.
Když bylo francouzské potravinářské inženýrce Delphine Arduini šestnáct let, byl u ní diagnostikován diabetes 1. typu. „Byl to obrovský šok. Když jsem se z něj vzpamatovala, řekla jsem si, že budu žít normálně, jako každý jiný teenager, a užiju si úplně každý moment. A normální život je to, o co mi jde dodnes,“ říká dnes pětatřicetiletá matka syna Elliota. S postupem času se ale v jejím případě význam slova „normální“ posunul – žije mnohem aktivněji, než je běžné. Běhá ultradlouhé tratě, pěšky prošla několik států, se svým manželem na roční cestě kolem světa navštívila 16 zemí. Tento svůj pozitivní přístup navíc šíří dále. Založila World Diabetes Tour, což je nepříliš formální, ale o to živější mezinárodní komunita diabetiků 1. typu, kteří stejně jako Delphine své onemocnění nevnímají jako překážku svých přání a ambicí.
Posledním větším počinem této asociace pak byla letošní expedice na Kilimandžáro, 5 895 metrů vysokou horu na hranici mezi Tanzánií a Keňou. „Zdolat Kilimandžáro byl dlouho můj sen, ale v tomto případě jsem si jej nechtěla splnit sama. Pozvala jsem tedy jedenáct dalších lidí, aby šli se mnou,“ vypravuje Delphine. Kilimandžáro ji lákalo mimo jiné proto, že je jednou z nejvyšších hor na světě, které lze zdolat bez horolezecké průpravy.
Takový projekt je samozřejmě finančně náročný. Tato myšlenka však zapadá do mise, se kterou na pole diabetu vstupuje společnost Sanofi. Ta se tedy rozhodla, že výpravu podpoří. Po odborné stránce výpravu zajišťovali čtyři lékaři, z nichž dva sami byli diabetici – mezi nimi kanadský endokrinolog Bruce Perkins. Ten o své motivaci říká: „V mládí jsem byl velmi ambiciózní, pokud šlo o to, čeho jsem chtěl v životě dosáhnout. Soutěžil jsem se svým bratrem, kde se jen dalo. Diagnózu diabetu jsem slyšel v osmnácti letech a v tu chvíli jsem to bral jako facku. Mezitím jsem se mentálně posunul někam úplně jinam. Když jsem před několika měsíci dostal e‑mail od Delphine s pozvánkou na expedici, hned jsem věděl, že chci být u toho, i když mi v tu chvíli vůbec nebylo jasné, jak to sladím se svými klinickými povinnostmi. Ve své práci se zabývám problematikou fyzické zátěže u diabetiků, tak tam určitě byl i vědecký zájem, ale přitahovalo mě to i vzhledem k mému osobnímu příběhu.“
220 let života s diabetem
Doktor Perkins sám běhá maratonské tratě a ani své pacienty od sportu neodrazuje, ovšem za určitých podmínek: „První, co jim říkám, je: Nechoďte na dlouhé běhy sami. Stejně tak neběhejte v týmu, kde nikdo neví, že jste diabetik. Nesnažte se své onemocnění při sportu a při fyzické zátěži skrývat. Tyto základní rady se dařilo dodržet bezezbytku i v Africe – o svém diabetu jsme všichni věděli a každou chvíli jsme byli připraveni reagovat na jakékoli známky, že někdo z nás nemá svou nemoc pod kontrolou. Svůj úkol během expedice jsem viděl především v tom, abych pomohl vytvářet pro všechny maximálně bezpečné prostředí,“ říká B. Perkins, který byl ve 43 letech nejstarším účastníkem výpravy. Ostatní byli výrazně mladší, někteří i o více než dvě dekády. Přesto dohromady měli za sebou 220 let života s diabetem. „To samo o sobě znamená obrovskou sumu zkušeností. Intenzivně jsme se učili jeden od druhého. Všichni víme, že není jednoduché žít s diabetem 1. typu, je to práce na plný úvazek, bez svátků, bez dovolených. Jak ale poznáváte svoje tělo, je to snazší a snazší,“ říká k tomu Delphine Arduini.
Inzulinová pera schovaná na těle
Pro výstup tým zvolil tzv. Machame road, středně obtížnou cestu, která znamenala zdolat převýšení 4 000 metrů. Z šesti hlavních tras je považována za nejkrásnější. Vede pěti vegetačními stupni, a tak se vnější prostředí rychle mění – od tropického pralesa po arktické podmínky. Celkem byla expedice na cestě sedm dní, na vrchol se dostala po pěti dnech stoupání. „Šlo by to asi i rychleji, ale chtěli jsme organismu dopřát více času na aklimatizaci,“ vysvětluje Delphine Arduini. Různorodost okolní přírody ale s sebou nesla i nutnost vyrovnávat se s výraznými výkyvy teploty, kdy v noci bylo i pod minus patnáct stupňů. „Pak nezbylo než inzulinová pera uchovávat na těle pod prádlem. A to jsme na sobě měli i devět vrstev oblečení,“ říká dnes již s úsměvem Delphine.
To, že tým tvořili lidé z různých zemí světa, hrálo jen zanedbatelnou roli. Důležitější bylo, že šlo o jedince s různou fyzickou zdatností a také s různě nastavenou léčbou. Někteří měli inzulinovou pumpu, většina byla léčena kombinací dlouhodobě a krátkodobě působících inzulinových analog. Tomu všemu se muselo podřizovat úsilí o adekvátní kompenzaci diabetu. „Jedli jsme tři hlavní jídla denně, bohatá na uhlohydráty. Energii jsme pak průběžně doplňovali, zdroje glukózy ve všech myslitelných formách jsem měl po všech kapsách. Každá přestávka pak byla příležitostí, abychom tyto zásoby v závislosti na aktuální glykémii sdíleli. Určité množství uhlohydrátů pak záměrně nebylo hrazeno inzulinem. Museli jsme být proaktivní vzhledem k riziku hypoglykémie,“ vysvětluje dr. Perkins. I proto se během výstupu glykémie udržovala spíše o něco výše, kolem 8 mmol/litr, samozřejmě v závislosti na individuálních charakteristikách.
Každý účastník měl neustále u sebe kromě zdrojů sacharidů i glukagon. Kdo neměl pumpu s kontinuální monitorací glykémie, nosil s sebou stále inzulinové pero a glukometr (ten byl v některých případech použit i dvacetkrát denně). Kromě glykémie se pravidelně kontrolovala saturace kyslíkem a srdeční frekvence. Fyzická zátěž nabírala na síle postupně. První dny byli na trase tři až pět hodin, na konci stoupali přes deset hodin. „Několik medicínských problémů se objevilo, ale nešlo o nic závažného. Hypoglykémie i hyperglykémie se dařilo velmi rychle kompenzovat, i když hyperglykémie jsme korigovali méně agresivně než za běžných podmínek a spíše za použití několika opakovaných malých dávek inzulinu. Bylo za tím hodně počítání a diskusí mezi námi. Extrémně opatrní jsme byli hlavně během prvních hodin každého dne. Rozvoj ketoacidózy jsme u nikoho nezaznamenali, stejně tak jsme nemuseli řešit krvácení do sítnice, což byla komplikace, které jsme se obávali,“ popisuje B. Perkins.
Malý krok pro Kilimandžáro, ale velký krok pro diabetiky 1. typu
Z dvanácti diabetiků se na vrchol Kilimandžára dostalo deset. „Dva členové výpravy byli natolik rozumní, že se včas ve výšce 5400 m otočili. Byl bych opravdu nerad, kdyby to vnímali jako prohru, i oni byli vítězové. To, že nepokračovali dále, nebylo proto, že měli diabetes. Ostatně ve výpravách složených ze zdravých lidí dosáhne vrcholu jen 60 až 75 procent, tak náš poměr je mimořádně dobrý – lepší, než kdokoli mohl předpokládat. Ale znovu opakuji, že to není to nejdůležitější,“ vysvětluje dr. Perkins.
Výšková nemoc na Kilimandžáru postihuje přibližně čtyřicet procent lezců. „Potvrdilo se, že je zcela nepredikovatelné, kdo bude postižen, nezáleželo to na věku, zdravotním stavu ani fyzické zdatnosti. Je přitom problém, že subjektivně může být výšková nemoc vnímána podobně jako hyperglykémie nebo hypoglykémie,“ uvádí dr. Perkins. Mezi těmi, kdo se špatně aklimatizovali na vysokou nadmořskou výšku, byla i Krystal Boyea z Barbadosu. Ta na závěrečné okamžiky před vrcholem vzpomíná: „Během cesty jsem si mnohokrát řekla, že se otočím a můj další krok už bude s kopce. Vždy jsem si předsevzala, že dojdu alespoň k tamtomu kameni a pak se uvidí. Musela jsem si ale dávat čím dál bližší cíle a opravu jsem už nemohla. Když jsem po devítihodinovém nočním výstupu byla na vrcholu, bylo najednou všechno jinak. Nedokážu ani popsat ten pocit, že jsem dokázala všechny obtíže překonat a dostala jsem se tam, kam jsem chtěla. V slzách jsem objala doktora. Byl to okamžik čistého štěstí. Já jsem to konečně dokázala! Ukázala jsem sobě i jiným lidem s diabetem, že tahle nemoc vás nemusí držet zpátky, že možné je prostě cokoli.“
Zdroj: Medical Tribune