Rozhodnou až ministerské vyhlášky

MT: Není trochu překvapením, že v čele asociace inovativních farmaceutických firem stanul muž, který nikoli nevýznamnou část svého života spojil s firmou generickou?

Jsem po promoci šestadvacet let a svůj profesní život mám rozdělený prakticky na tři stejné etapy. První třetinu jsem působil jako lékárník a vedoucí několika malých lékáren v severních Čechách. Druhou jsem strávil v generické společnosti Zentiva a třetí pro změnu v inovativní společnosti Schwarz Pharma. Myslím, že to nebyla špatná kombinace pro pozici, ve které jsem nyní.

MT: Možná je to ale i potvrzení určitého trendu. zdá se, že klasické dělení na výrobce originálů s vlastním výzkumem a na producenty kopií pomalu přestává platit.

Ano, zdá se. inovativní farmaceutické firmy začínají klást důraz na to, aby měly své generické divize, a naopak, pokud je mi známo z tisku, třeba už jmenovaná Zentiva je velmi hrdá na to, že je zaangažována ve výzkumu a vývoji originálních léků. Takže je možná něco pravdy na tom, že obě oblasti časem organicky prorostou.

MT: Bude tedy pokračovat doba fúzí a vytváření velkých nadnárodních korporací s co nejširším portfoliem produktů?

Tím si nejsem úplně jist. Samozřejmě jsou dnes všichni nadšeni z takzvaných synergických efektů a sdílejí obecně rozšířený názor, že čím širší portfolio, tím stabilnější firma. Když hovořím s manažery z jiných oborů průmyslu či finančnictví a řeknu jim, že Pfizer jako celosvětově vedoucí farmaceutická firma má podíl na globálním trhu nějakých osm či devět procent, zpravidla následuje udivená otázka: „Jenom?“ Oni se pohybují ve světě jiných čísel. Trh s nealkoholickými nápoji už ve světě ovládají v podstatě jen dva hráči – Coca Cola a Pepsi. Segment počítačového hardware je rozdělen mezi firmy, které bychom spočítali na prstech, a tak dále. Jenže kolik druhů opravdu různých produktů najdeme mezi počítači? Deset, dvacet, třicet? Léků jsou oproti tomu desetitisíce – od v podstatě jednoduchých monomolekulárních až po hi‑tech biotechnologické léky. Četl jsem i názor, že za nějakých patnáct let přijde ve farmaceutickém průmyslu naopak zase vlna dělení velkých korporací na menší společnosti. A to z jednoho prostého důvodu – nadnárodní kolosy se stanou těžko řiditelnými. První signály možná už můžeme pozorovat. Farmaceutické firmy začínají prodávat své nefarmaceutické části nebo naopak chemické koncerny prodávají své farmaceutické divize.

MT: Jaké postavení na téhle globální šachovnici může mít Česká republika a její trh?

Ročně se ve světě za léky utratí nějakých 520 miliard €. Z toho na Evropu připadá asi 130 miliard, tedy zhruba čtvrtina. A z téhle čtvrtiny představuje farmaceutický trh v České republice pouhých 1,3 miliardy €. Vezměte si kruh o průměru tohoto talířku (dr. Petráš bere do ruky kávový podšálek), rozdělte jej na čtvrtiny a na té jedné čtvrtině zkuste udělat sto čárek, abyste ji ještě rozdělil na setiny! Takže při vší úctě k téhle zemi, ve které jsem se narodil a kterou mám rád, farmaceutický průmysl vnímá Českou republiku nejvýš jako zemi, která leží uprostřed Evropy, je civilizovaná a žije v ní deset milionů lidí.

MT: Není nad upřímnost. Nemůže z téhle ekonomické nicotnosti pramenit i obava, že se k českým pacientům nedostanou některé moderní léky, protože se je firmám ani nevyplatí dovézt a uvést na trh?

Určitě ne! Hovoříme zde o často vysoce nákladných lécích na vzácné choroby, jejichž výskyt je v populaci všude na světě stejný. Z tohoto pohledu tedy musí být v České republice těchto pacientů statisticky dvakrát více než ve Finsku nebo o dvacet procent více než ve Švýcarsku či Rakousku… V tom velikost trhu roli nehraje.

MT: Přicházíte do výkonné pozice v čele MAFS v době zásadní změny systému stanovování cen a úhrad léků. Roli vaší asociace jsem si dokázal představit mnohem silnější, dokud zde byla dobře známá kategorizace, než nyní, kdy o každém jednotlivém léku konkrétního výrobce bude ve správním řízení rozhodovat Státní úřad pro kontrolu léčiv.

Nesmíme zapomenout, že o konečné podobě nového úhradového systému v České republice rozhodne až Ministerstvo zdravotnictví v připravovaných prováděcích vyhláškách. Jinak podobný úhradový model, jaký zatím v obrysech nastavil nový zákon o veřejném zdravotním pojištění, funguje v některých evropských zemích. V jiných zase o úhradách léčiv rozhodují pojišťovny, a jsou dokonce země, například Španělsko, kde se úhrada liší kraj od kraje, provincii od provincie. Pokud bude SÚKL moudrý – a já věřím, že bude – bude při posuzování léčiv pracovat s názorem lékařů, lékárníků, politiků i farmaceutických firem. Bude si moci vyžádat expertní stanovisko kohokoli a konkrétně odborné společnosti by na tom mohly být s prosazováním svých názorů lépe než za časů kategorizační komise.

MT: Jinými slovy systému stanovování úhrad prospěje, když namísto komise bude rozhodovat instituce, která se pod rozhodnutí bude muset podepsat a tím pádem si i za ním stát?

Absolutně! To je jednoznačně největší pozitivum celé změny. Zatím nesl kůži na trh vždy jen příslušný ministr. A ten se mohl odvolávat na to, že do procesu nezasahoval a plně respektoval názor kategorizační komise. Nebo mohl říci, že provedl drobné změny, ale nikdo nevěděl, jak drobné či naopak zásadní byly. Členové kategorizační komise navíc byli vždy dobře utajeni – nikdy jsem neviděl jejich seznam třeba s e‑mailovými adresami, na které by se mohly firmy nebo pacientské organizace obracet se svým názorem.

MT: Nezapomínejme ale na ty, kvůli nimž celý farmaceutický trh existuje, tedy na samotné pacienty. Bude pro ně nový systém výhodnější? vydělají na něm oni?

Chtěl bych zdůraznit, že MAFS oceňuje, že se současné ministerstvo zdravotnictví odhodlalo ke změnám vedoucím jednoznačně ke stanovení jasnějších pravidel. To ale neznamená, že se s ním ve všem shodujeme. Pokud jde o pacienty, obávám se, že ti mohou na systému tak, jak je nyní nastavován, prodělat. Vycházím přitom ze schváleného znění novely zákona o veřejném zdravotním pojištění. Musíme rozlišovat mezi cenami a úhradami léků. Ceny budou stanovovány s přihlédnutím k tzv. referenčnímu koši, do něhož by mělo být zařazeno pět zemí, které jsou nám blízké ekonomickou situací měřenou pravděpodobným hrubým domácím produktem přepočítaným přes paritu kupní síly. Ale takzvané základní úhrady léků z veřejného zdravotního pojištění, jak je definuje zákon, budou podle nových pravidel stanovovány na úrovni nejnižší ceny, za kterou je lék v referenční skupině prodáván v kterékoli z 27 zemí EU. Takže například bude‑li u nás léku stanovena cena tisíc korun a regulátor, tedy SÚKL, zjistí, že za nejnižší cenu je tento lék prodáván ve Velké Británii nebo Rumunsku, dejme tomu v přepočtu za tři sta korun, pak si český pacient bez pardonu doplatí sedm set korun. Na tom, počítám, pacient nevydělá. Je ale také zřejmé, že tento model neprospěje ani farmaceutickým firmám. Dovedu si i představit, že vysoké doplatky mohou snížit dostupnost některých léků a to následně může vést i k jejich stažení z českého trhu, což by byla prohra úplně pro všechny – pacienty, lékaře, lékárníky, politiky i výrobce.

Jinak stanovování úhrad léčiv z veřejného zdravotního pojištění je obecně paradoxem, kdy exekutiva nadiktuje míru ochoty, kolik pojišťovny smějí svým pojištěncům zaplatit. Představte si, že byste měli uzavřeno havarijní pojištění, stala by se vám nehoda a ze servisu by přišla faktura na padesát tisíc, ale vaše pojišťovna, které dáváte peníze stejně jako je odvádíte na zdravotní pojištění, by vám sdělila, že jí ministerstvo dopravy přikázalo dát vám jen 30 000 korun. Devětadevadesát procent klientů by s takovou pojišťovnou okamžitě skončilo. Bohužel, čeští klienti zdravotního pojištění takovou možnost zatím nemají. Věřím ale, že další kroky probíhající reformy zdravotnictví pacientům v budoucnu umožní, aby se mohli sami rozhodnout, jak široké zdravotní pojištění si zvolí.

Zdroj: