Rizikové faktory pro depresi a hypertenzi jako spojené nádoby
Hypertenze i deprese jsou běžná onemocnění, jejichž incidence stoupá s věkem. Tento článek je věnován příčinným vazbám a patofyziologickým mechanismům, jejichž prostřednictvím může deprese působit jako rizikový faktor pro vznik hypertenze. Diskutovány jsou rovněž důsledky tohoto vztahu a možnosti razantní léčby v případech, kdy se obě onemocnění vyskytují současně.Deprese jako rizikový faktor pro vznik hypertenze
Celoživotní prevalence afektivních poruch dosahuje v USA asi 15 %. Podobně platí, že u 10–20 % bílých a u 20–30 % černých obyvatel je v průběhu jejich života diagnostikována hypertenze. Ačkoli se různé studie zabývaly významem emočních faktorů, jako hostility, agresivity, úzkosti a deprese v patogenezi hypertenze, nebyla jim věnována příliš velká pozornost. Studie věnované otázce, jakým mechanismem může deprese vyvolávat hypertenzi, byly převážně průřezové, retrospektivní nebo malé prospektivní; nemocní v nich byli sledováni po omezenou dobu a dosažené výsledky si často vzájemně odporují. Jonas a spol. sledovali 2 992 mužů a žen ve věku 25 až 64 let, jejichž krevní tlak byl na počátku experimentu normální. Vědci hodnotili vztah mezi výchozími známkami úzkosti a deprese a náhodně zjištěnou či léčenou hypertenzí při kontrolním vyšetření účastníků studie v odstupu 7 a 16 let. Zjistili, že výrazné depresivní rysy představují u bělochů ve věkovém rozmezí 45 až 64 let nezávislý rizikový faktor pro hypertenzi, a to s relativním rizikem 1,8 (95% interval pravděpodobnosti 1,16–2,78). U černochů ve věku 25 až 64 let představovala těžší deprese dokonce relativní riziko hypertenze v hodnotě 2,99 (95% interval pravděpodobnosti 1,41–6,33). Zmíněná analýza je ojedinělá díky vysokému počtu vyšetřených osob a značné délce jejich sledování.Mechanismy
Deprese může podmiňovat hypertenzi buď neurohormonální cestou nebo změnami v životním stylu s ní spojenými. Neurohormonální systém je organicky zapojen v regulaci krevního tlaku a je ovlivňován různými vstupy. Depresi zřejmě charakterizuje nerovnováha v noradrenergním systému, jehož role v udržování krevního tlaku je klíčová. Výkonnost α2-adrenergních receptorů u depresivních osob může být omezena v důsledku jejich snížené citlivosti5 nebo snížené adrenergní aktivity centrálního nervového systému (CNS). Alfa2-adrenergní receptory v hypothalamu reagují na stimulaci celkovým snížením aktivity sympatického nervového systému; je-li jejich citlivost snížena, adrenergní systém se naopak aktivuje a tonus sympatiku roste. U depresivních pacientů byly popsány i další odchylky ve funkci sympatoadrenergního systému, jako jsou poruchy sekrece noradrenalinu a jejího cirkadiánního rytmu. V této populaci byl pozorován i snížený výdej tohoto hormonu v návaznosti na stresové podněty.
...
Komentář
Autor: Prof. MUDr. Hana Rosolová, CSc.
Deprese menší intenzity je často označována starším názvem larvovaná, maskovaná anebo skrytá deprese. Taková deprese je hůře rozpoznatelná hlavně pro lékaře, který není psychiatrem. Skrytá deprese může být nejasně vyjádřena a zastřena často se vyskytujícími somatickými problémy, jako jsou bolesti hlavy, bolesti lumbosakrální páteře nebo břicha a větší únavností, která se vyskytuje hlavně po ránu po probuzení. Velmi často je deprese provázena poruchami spánku, a to jak těžkým usínáním (po 1–2 hodinách), tak časným probouzením (nejčastěji mezi druhou a čtvrtou hodinou ranní). V 10–15 % může být deprese způsobena somatickým onemocněním (např. infarktem myokardu, karcinomem, diabetem a zvl. inzulinovou rezistencí aj.), nebo abúzem alkoholu či jiných drog. Deprese může vzniknout jako nežádoucí účinek užívaných léků (např. betablokátorů aj.). Nebezpečí včasného nerozpoznání spočívá jednak ve zbytečném nekonečném vyšetřování nemocných se skrytou depresí pro somatické potíže a ještě větší nebezpečí spočívá pro nemocného ve zhoršování deprese se sklonem k sebevraždě.Řada kardiovaskulárních nemocí anebo rizikových faktorů pro ischemickou chorobu srdeční včetně arteriální hypertenze je provázena depresivní poruchou různé intenzity. Bylo opakovaně prokázáno, že deprese u osob s již existující ischemickou chorobou srdeční významně zvyšuje kardiální mortalitu.2 Na druhé straně existují studie, které považují depresivní syndrom za rizikový faktor pro rozvoj kardiovaskulárního onemocnění, např. pro rozvoj arteriální hypertenze. Již v roce 1937 Malzberg sledoval mortalitu nemocných s involuční depresí v nemocnici v New Yorku a zjistil významnou asociaci mezi úmrtností na kardiovaskulární nemoci a depresí.3 Jeho výsledky však byly zapomenuty a teprve v 70. letech se objevují další epidemiologické práce, které sledují až dvakrát vyšší riziko pro rozvoj kardiovaskulárních nemocí u osob s depresí. Od té doby bylo publikováno velké množství studií zabývajících se problematikou deprese a kardiovaskulárních nemocí.4 Předkládaný článek autorů Sanjay Shrivastava a Mahendr S. Kochar je přehledem problematiky současného výskytu arteriální hypertenze a deprese. Autoři na základě literárního přehledu uzavírají, že deprese je rizikovým faktorem pro hypertenzi. Uvádějí některé hypotetické mechanismy jako např. zvýšenou sympatickou nervovou aktivitu nebo dysregulaci hypothalamo- hypofýzo-adrenální osy, které vedou ke vzniku obou nemocí. Také faktory životního stylu souvisejí se vznikem deprese; je to především nadměrné pití alkoholu a kouření.
...
Plnou verzi článku najdete v: Medicína po promoci 5/2003, strana 65
Zdroj: