Ring volný?
Na ochranu svých práv mají ovšem nárok také zdravotníci. Ani v jejich případě není současná praxe ideální. „Riziko kriminalizace chyb vede k jejich zatloukání a tím i ke zhoršování následků, ale současně podvazuje možnost se z chyb poučit a pro příště jim předejít,“ domnívá se P. Vepřek. „Navíc vleklost občanských soudních sporů – s nejistým výsledkem a jistými náklady – přináší s sebou často věcně zbytečná trestní oznámení.“ Pacient – lékařova noční můra?
„Základní ochranou lékaře před více či méně důvodnými ataky pacientů je co největší míra přesnosti zápisu o všem, co se léčebného výkonu či průběhu léčby týká,“ připomněl během semináře specialista na zdravotnické právo JUDr. Ivan Nejedlý. Ve svém příspěvku rovněž rozebral situaci, kdy pacient opustí nemocniční péči, aniž by o takovém kroku kohokoli informoval. Při právním řešení takové situace se posuzuje otázka, zda zdravotnické zařízení a ošetřující lékař provedli dostatečné úkony k zamezení vzniku škody na pacientově zdraví. Důkazní povinnost v tomto případě leží na zdravotnickém zařízení. Proto je v jeho vlastním zájmu učinit – kromě okamžitého informování rodiny a policie – všechny možné kroky směřující k nalezení pacienta. Zároveň je nezbytné přesné vedení zdravotnické dokumentace, a to nejen v otázce zdravotního stavu, ale i ohledně přesných údajů o čase zjištění, zda, kdy a komu byl odchod pacienta nahlášen a jaká byla přijata opatření. Záznamy lékaře i záznamy v sesterské dokumentaci musejí být přitom v naprostém souladu. Proti tomu paradoxně stojí „nepovinnost“ vedení a předávání dokumentace v případě tzv. nezdravotnických léčitelů. Lékař se tak dostává do svízelné situace, kdy čelí možným budoucím komplikacím v důsledku takové „léčby“. Neměl by proto při komunikaci s pacientem nikdy zapomenout na to, aby se výslovně zeptal i na to, zda dotyčný léčitele nenavštěvuje. Řada pacientů totiž tuto skutečnost z různých důvodů zamlčuje, přitom následky předchozího zásahu ze strany léčitelů mohou být vážné nejen pro pacienta, ale i pro samotného lékaře. Ten může být dokonce trestně stíhán, aniž by na celém stavu věcí nesl sebemenší vinu. „Ne každá újma na zdraví, vnímaná jako újma pacienta, je takto vnímaná i státem,“ uvedl I. Nejedlý. Lékařům doporučil, aby se ve všech případech, kdy je trestní stíhání vůči nim jako nedůvodné zastaveno, nebo dokonce v samém začátku odloženo, bránili žalobou na ochranu osobnosti. Pokud ne, bezdůvodných trestních oznámení může přibývat, a to i pro zcela banální škody a případy.
...
Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 35/2006, strana 27
Zdroj: