Rezervy v péči o nemocné s cévními mozkovými příhodami
Je známo, že v oblasti urgentní a akutní péče o nemocné s infarktem myokardu stojíme celosvětově na jednom z předních míst. Jiná situace ale panuje v léčbě CMP. Především starší pacienti jsou často léčeni velmi problematicky a systém péče o ně není zdaleka na takové úrovni, na jaké by měl být. Dalším tématem je preventivní medicína – možnosti ovlivnění základních rizikových faktorů, tedy hypertenze, diabetu a hyperlipoproteinémie, jsou v kardiologii nesmírně široké a příslušné obory už byly dávno etablovány. “Mezi výskytem CMP a ischemickou chorobou srdeční je souvislost – vždyť až třetina případů je spojena s fibrilací síní. Přesto v každé naší větší nemocnici sice najdeme slušně až špičkově vybavenou koronární jednotku, ale intenzivní péče o pacienty s mozkovými příhodami je stále spíše vzácností. Člověk se srdečním infarktem během svého pobytu v nemocnici prochází prakticky vždy přes intenzivní specializované oddělení. Takové štěstí má ale jen menší část pacientů s CMP,” upozorňuje M. Anděl.
Pozor na hypoglykémii ve stáří
Do Prahy dorazilo mimo jiné i několik předních světových odborníků, kteří se dlouhodobě zabývají problematikou diabetu a úspěšnosti léčby CMP. “Ukazuje se, že diabetes je pro takto postižené nemocné obdobným rizikovým faktorem jako v případě infarktu myokardu, hlavní pozornost je však zatím obrácena směrem ke kardiologii. Podobně jako u prevence koronární aterosklerózy musíme i zde léčit ad maximum směrem k cílovým hodnotám, především ve středním a vyšším středním věku,” říká M. Anděl. Poněkud specifická je otázka kompenzace diabetu ve stáří. Pokud CMP postihne seniory, kteří prodělali hypoglykémii, pak může být její prognóza významně zhoršena; pokud ,nasedne‘ na těžší hypoglykémii provázenou navíc ještě neurologickými projevy (neuroglykopenie), pak mohou být její důsledky tragické.
Neumíme kompenzovat vše najednou
Neurolog Natan M. Bornstein (Izrael) poukázal na nutnost “souběžné” kompenzace všech hlavních rizikových faktorů. Některá velká evropská sledování udávají jen mizivé procento nemocných (2 až 8 %), u kterých se ve všech třech případech najednou podaří dosáhnout cílových hodnot. Nejlepší hodnoty se blíží 20 procentům, jsou ale spíše vzácností. V České republice podle M. Anděla v současnosti oscilujeme kolem 8 až 10 %, což je na jednu stranu sice nelichotivé číslo, otevírá nám to ale relativně velký prostor pro úspěšný rozvoj v preventivní oblasti: “Otázkou však zůstává, zda naše zdravotnictví není nastaveno spíše na snadnější financování relativně drahých akutních programů. Například zavedení stentu či provedení angioplastiky je celkem transparentní a snadno zúčtovatelné. Na druhé straně – když máte řádově statisíce lidí preventivně léčit nákladem třeba dvacet tisíc korun ročně, tak narazíte na mnohá ,ale‘, především na finanční limit na jednoho nemocného. Ten vůbec nezohledňuje, co se s pacientem stane za 5 až 10 let. Jaký vlastně bude výsledek jeho prodělané CMP či infarktu myokardu? Zemře? Bude invalidní? Jaká bude třeba výše sirotčího důchodu?” ptá se M. Anděl a přimlouvá se za zahájení hlubší veřejné diskuse na toto téma.
Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 9/2008, strana A10
Zdroj: