Repetitorium o významu volného dýchání

Taoisté soudí, že nejpotřebnější činností člověka je volné, pravidelné a hluboké dýchání. Ostatně jediným druhem pohybu, který všichni rytmicky opakujeme o narození do smrti, vědomě i nevědomky, bděle či ve spánku, je pohyb bránice a dalších dýchacích svalů hrudníku. Příroda nám sice dala možnost tyto pohyby ovlivňovat i vůlí, ale vůbec na nás nespoléhá. Když tedy z důvodu jiných činností či naléhavých zadání dýchat zapomeneme, nemajíce čas na ně myslet, funguje dýchání samo, abychom se programům, úkolům a naplňování přijatých usnesení mohli věnovat jako prioritám. Pouhé pravidelné střídání nádechu čili inspirace a výdechu čili exspirace v optimálním rytmu zajistí hloupý organismus sám od sebe. Můžeme mu osvíceně pomáhat dechovými cvičeními, která mají účinek blahodárný, neboť přispějí k okysličení orgánů, zejména mozku. Málokdo se tomu však věnuje, maje dechová cvičení za činnost málo akční, neziskovou a obsoletní. Naopak sezením na schůzích svazů, spolků, stran, zastupitelstev, exekutivních orgánů či manažerských grémií se hloubka dýchacích pohybů, a tím i prokysličení mozku výrazně omezuje. Lze říci, že čím je schůze váženější, posty významnější, jednání častější či delší a křesla pohodlnější a hlubší, tím více omezují vzedmuté útroby zespodu bránici, plíce se nerozvíjejí a mozek je méně okysličován. Mozek pak omezí aktivitu na navyklé okruhy, tudíž i myšlenky krouží stále dokola. Z jakékoli porady či schůze pak vypadávají nápady stejné, naučené už za mnoha hypoxických stavů předchozích. Známe tudíž stále opakované věty o hrozící krizi, o potřebě reformy, o vizi prosperity zvýšením výkonu, o nezbytnosti zvýšit úsilí, o blahu všeho lidu nebo aspoň okruhu kamarádů zvyšováním zisku, o nástupu nové doby a o zlých, pokroku bránících oponujících skřetech. Prodlužuje-li se jednání, schůze, sněm či konference, hypoxie se prohlubuje, až jednající pospávají, což působí dojmem vážnosti i náročnosti jednacího procesu. Útlum a spánek jsou fyziologickou ochranou, neboť nastupuje dýchání automatické, mozky se hrouží se svými sny do sebe, organismy jsou zachovány pro další jednání a aspoň na chvíli ustává zatěžování okolního prostředí hypoxickými myšlenkovými sekrety.

Jak se v dějinách demokracií zvětšovala grémia, výbory, představenstva, manažerské i zastupitelské sbory a změkčovalo sezení, objevovaly se ovšem i reminiscence na zdravý selský rozum. Sedlák s kosou, pluhem či hráběmi pracuje více vestoje, dýchá hlouběji, mozek okysličuje lépe, hypoxických stanovisek a projevů se dopouští méně. Mnozí realisté a pragmatici si povšimli, že pohodlnější prací vsedě jsou vlastně znevýhodnění, a začali se scházet k jednáním také při sportu, tenisu, golfu či na jízdárnách, vracejíce se tak do prokysličeného plenéru. Užijí se tak rovněž kultivovanější napodobeniny původních okysličujících pohybů zemědělců při práci s golfovou holí, tenisovou raketou či v sedle klubového oře. A navíc to umožňuje politice infiltrovat i do luhů, hájů, hřišť a oranišť, neboť je-li něco již dohodnuto při hře a odpočinku, netřeba tak dlouho sedět po sněmovních síních. Z důvodu lepšího okysličení je pak ono v přírodě, na venkově a mimo sněmy dohodnuté zpravidla životaschopnější. Pravý džentlmen proto věci vymýšlí a dohodne raději mimo oficiální místa a na hypoxických jednáních už jen vymyšlené věty opakuje, neboť stejně nic lepšího při nedostatku kyslíku vymyslet nelze. K projevu džentlmen nicméně povstane, aby se bránice dostala níže, plíce rozvinuly, přibylo i ve vydýchaném či nedýchatelném prostředí více kyslíku a mozek se rozpomněl, co bylo onde na čerstvém vzduchu už dohodnuto. Nečekejme proto od sněmů více, než čeho mohou ve svém hypoventilačním jednacím prostředí dosáhnout, a všímejme si více toho již dohodnutého na kurtech, hřištích, v křovinách či u bazénů.

Jen naivní a neinformovaní lidé mohou v zaujetí novým a pokrokovým propadnout víře, že nejlepší je dýchání uměle řízené. Jistě pomáhá přežít tam, kde už dotyčný sám dýchat nezvládá. Zdravého je naopak nutno před zavedením umělé ventilace řádně přitlumit, aby se nebránil vnucenému rytmu a nezlobil. Umělá ventilace sice zajistí nutný přívod kyslíku, je však zcela závislá na řídících profesionálech, kteří ovládají aparát a přívody. Příliš volnosti či svobody si ještě nikdo na řízené ventilaci neužil. Proto i v případném testu pro mediky je na otázku, dýchá-li se člověku nejvolněji a nejstabilněji a) fyziologicky a spontánně, b) při umělé řízené ventilaci nebo za c) za pomoci něčí neviditelné ruky, správná odpověď a).

Inspirace, obohacující tkáně kyslíkem, má ovšem také přenesený význam obohacování ducha. Inspirující, tedy nádechu přející prostředí, poskytují nejvíc dosud neponičené oblasti. Tak třeba himálajský stát Bhútán. Jeho král Džigme Singhje Vangčuk přišel onehdy také s reformou, a to zásadní. Předá svou monarchii do rukou parlamentu. Leč jen s podmínkou dodržování čtyř pilířů principu “hrubého národního štěstí”, což je označení pro cíle vyšší a setrvalejší než měnlivý hrubý národní produkt. Za čtyři pilíře stanovil: udržitelný rozvoj, zachování osvědčených hodnot, ochranu životního prostředí a dobrý způsob vládnutí. A tak posuďte sami. Není to svěží, prokysličený, aspoň trochu inspirující a přitom dostatečně radikální konzervativní program? Nemáte chuť se vydat do Bhútánu, třeba teď, tak na dva roky? Nebo aspoň podpořit pozvání bhútánského krále Vangčuka jako státního poradce, když už jsme čerpali rozumy od poradců sovětských, amerických, soukromých, firemních a kdejakých? Samozřejmě v zájmu reformy, vedené k rozvoji “hrubého národního štěstí” a jako alternativy k případnému “hrubému národnímu neštěstí”. Mnohé je totiž asi hlavně o volnosti dýchání, jemuž nepochybně prospívá také odhlenění zahleněného vykašláním.

Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 17/2008, strana A4

Zdroj: