Repetitorium o pseudoauditech a užitečnosti služebního tchoře

Patříme ke šťastnějším zemím světa, které už v zásadě neřeší dostupnost zdravotní péče. Aktuálním tématem je kvalita již dostupné zdravotní péče, a ještě dlouho bude.

Žebříčky a hitparády špičkovosti nemají ve zdravotním systému založeném na povinné zdravotní dani valného významu, neboť cílem je celoplošné zajištění srovnatelné kvality péče na úrovni doby.

Jinak by se totiž každý povinně pojištěný mohl domáhat péče na pracovišti prvním v žebříčku a opouštět zařízení hůře se umístivší, neboť důvod diskriminovat jedny pojištěnce vůči jiným jistě není. Naštěstí lid žebříčkům moc nevěří, řídí se zkušeností, na nemocnici ve svém okrese někdy nadává, ale obložnost jí plní. Občas vyhledá péči jinde, leč zmožen cestováním nalézá nakonec kompromis mezi pohodlím a dojmem.

Také v případě vysoce specializované péče volí nejčastěji zařízení bydlišti bližší. Audity kvality všech zdravotnických zařízení bez rozdílu jsou nepochybně potřebné. Jejich nejdůležitější částí je ovšem nastavení rozumných indikátorů a oznámení pravidel auditu předem. Nepochybně je cílem auditu také motivovat týmy ke zlepšování práce i výsledků medicínské činnosti a zlidšťování procesů.

V zájmu zachování důvěry a trvalého zájmu na kvalitě dole není dobré švindlovat shora, tedy zneužívat auditu k něčemu jinému než k posouzení úrovně a účelnosti medicínských činností. Jinak se totiž proces časem zadrhne a úřední kvalitáři v něm uvíznou osamělí.

Byrokraty a politruky vždy lákalo zahalit vlastní pochybná rozhodnutí do odborného hávu šitého experty. Ukrýt vlastní semipotenci a nestatečnost za štít odbornosti jiných, ovšem s již předem zadaným výsledkem. Než bude takový procesní zmetek veřejně pojmenován, nazývám ho zatím pracovně pseudoauditem. Není problém pseudoaudit poznat.

Chybějí mu pravidla, transparence, diskuse nad výsledky, zájem stav věcí vskutku zlepšit, zkrátka solidnost. Pseudoauditem jsou pouze zakryta a zdůvodněna rozhodnutí již předem přijatá. Ač audit znamená česky slyšení, jsou předem odsouzení nevyslyšeni.

Pseudoaudit preferuje hluchotu. Ani mediální pokřik hluchotu nevyléčí. Jindy všemocná média jsou zde dezorientována rétorikou starosti o špičkovost a kvalitu. Mediální pokřik pouze na chvíli zviditelní „pokřík", českou zdrobnělinu pokeru hraného v doupatech falešných hráčů.

Otázky po kontrole kvality nebo auditu pseudoauditu se nekladou. Odsouzení nevyslyšení nejsou však hlavními oběťmi, jak by se zdálo. V nesystémovém systému se z frustrace brzy otřepou a zpravidla najdou v metabolismu českého zdravotnictví alternativní cesty. Leč audit má uchovat také kredit čili důvěru. Pseudoaudit zajistí jen pseudokredit a nedůvěru. Zásadní a dlouhodobou.

Tragickými oběťmi jsou především sami propůjčení, najatí či naivní úctyhodní experti, kteří se do pokerové hry zamotali. Neboť se báli nezamotat či jim to zamotání přišlo momentálně výhodnější. V odborných komunitách zavládne po pseudoauditech nelad, neradost, nausea, pocit ztráty ideálu či zprznění vize. Je škoda takto lacino jen na přání politruků vyrábět z úctyhodných expertů experty neúctyhodné nebo úctyhodné neexperty.

Stanou-li se psudoaudity běžnou praxí, stojí za zvážení nápad, jak z toho se ctí vyjít za pomoci služebního tchoře. Tchoř tmavý (Mustela putorius) je milá kunovitá šelma. Na našem venkově není příliš oblíbena, neboť vleze do kdejakého kurníku a hubí.

Jde hlavně po vejcích, tedy zárodcích budoucího, nadějného a okřídleného, které mělo po vysedění zašvitořit a vzlétnout. Škodlivostí se tchoř do party pseudoauditorů hodí. Důležité je však tchořovo umění výrazně zasmrdět.

Oč procesně čistší by bylo, kdyby pseudoauditoři s předem zadaným výsledkem pseudoauditu přinesli do auditovaného zařízení v tašce služebního tchoře, vyzvednutého ráno na ústředí proti podpisu. Ať již pak s experty či bez nich, by bylo všem účastníkům pseudoauditu rázem jasné, že v navštíveném zařízení je objektivně prokazatelný zápach a takové nelze centrálně uznat, natožpak jakkoli dotovat.

V případě, že by pseudoauditovanou institucí bylo zdravotnické zařízení, pacienti neutrpí, protože po odchodu pseudoauditorů se služebním tchořem se ovzduší rychle pročistí. Zejména by však neutrpěla kolegialita a vztahy k expertům, neboť tchoří zápach byl všemi konsensuálně uznán jako nezpochybnitelný.

Je asi vyloučeno, aby byl služební tchoř trvale chován v centrální auditující instituci, neboť by mohl i tam zasmrdět a vyvolat závěry analogické jako ony pseudoaudity prováděné v terénu.

Tedy závěry: zrušit, nedotovat, vyhladovět! Ustájení služebního tchoře by mohlo být raději smluvně zajištěno populárním outsourcingem třeba v útulku pro handicapovaná zvířata. Takový služební tchoř, jakkoli užitečný pro pseudoaudity, bude totiž nutně mezi ostatními tchoři i netchoři v pozici handicapovaného zvířete, že se takových taškařic vůbec účastní.

Naopak do učebnic přírodopisu by se tchoř konečně zapsal jako zvíře užitečné, že pomáhá přítomností a zápachem odlišit pseudoaudit od auditu skutečného, solidního.

Nepřekvapí, že v Tao te ťingu, staročínské Knize cesty a síly, se nepíše nic o tchořích, o pseudoauditech ani o centrálně přidělovaných eurodotacích. Autor Lao-c´ tam však radí: „Nevyvyšovat nadané a lid nepodlehne hádkám, nevážit si cenností a lid nebude krást, neukazovat žádostivé a mysl lidu bude klidná."

Prof. MUDr. Jan Žaloudík, Medical Tribune

Zdroj: Medical Tribune