Repetitorium o chování rakoviny
Každý organismus se může zdokonalovat, reformovat a fungovat ještě lépe, efektivněji a stabilněji. Zrovna rakovina ho však asi nevyspraví. Mnohé je spíše na evoluci a klidné selekci prospěšného. Organismus může také degenerovat a vracet se k primitivnějším formám. Rakovina je zajisté vlastním primitivnějším produktem organismu. Je produktem zděděných i nově kumulovaných rizik a nevyrovnání se s opakováním chyb. Lze říci, že je také důsledkem prohřešků proti zdravému životu. Prohřešků života vlastního i předků, ovšem i jiných, trousících nedobrotu. Trousících vůkol například toxiny jako vedlejší produkty výrobních úspěchů nezřízeně řízených úspěšnými.
Rakovina není z ochořelého organismu na jiný zdravý organismus naštěstí přenosná, byť si to někteří ještě myslí. Jinak by zajisté odedávna sloužila druhu Homo sapiens jako biologická zbraň. Ve válkách by se po sobě házelo, vrhalo, střílelo či bombardovalo hroudami rakoviny. Rakovina je problém vlastní, nevývozní, neimportovatelný ani neexportovatelný. Vyvíjí se doma, nenápadně, plíživě. Jen romantici ji mohou vnímat jako činorodé oživení stereotypu a vylepšování stavu normální tkáně. Mate je možná obvyklá růžová barva. Leč nic není tak růžové, jak se oku jeví.
Rakovina zprvu nikoho nebolí, to až později. Nevšímavý organismus časné zvrhlé zárodky rakoviny dokonce hýčká a živí. Až zaznamená agresi, je zpravidla pozdě. Není pomoci imunitou. Ta je vyhrazena jen vyvoleným a nemnohým. A to na účinnou protinádorovou reakci mnohých a postižených nestačí. Rakovina je přímočaře pragmatická. Jde jí o vlastní růst a prospěch, ostatním se nezabývá. Charitu či filantropii ani nepředstírá. Hovoříme o nádorové progresi. Znamená to však, že je rakovina progresivní? Pochybuji o tom. Neřeší nic pro lepší fungování organismu. Řeší si jen své autonomní parazitické zadání. Především přístup k živinám, čili ke zdrojům, které jsou pro její prosperitu určující. Ke zdrojům si vytváří nové cesty, prorůstá k tokům živin a jim pomáhá pronikat k sobě. Produkuje za tím účelem do okolí vlastní informace, navádějící a zavádějící. Hovoříme o růstových faktorech jako mediátorech přítomných v různých médiíc h. Mít kontrolu nad informacemi, mediátory a médii je k nezaplacení. Rakovina také rozpouští původní struktury a proniká do nich buňkami vlastními, zvrhlými. Studentům medicíny to vše vysvětlujeme jako indukci cévní novotvorby a nádorovou infiltraci. Starším už to ani nevysvětlujeme. Mají své zkušenosti nabyté pozorováním praxe. Jedno je jisté. Žádná rakovinná tkáň žádnou funkci či povinnost normálních tkání poskytovanou ve prospěch celku nezastane, pouze plní prostor a ubírá energii.
I v centru rakovinného ložiska se postupně projevuje stárnutí, stagnace, nekróza, čili odumírání. Bují především mladší okraje směle mířící ke zdrojům. Občas se část oddělí a spěje s proudem jinam, čili metastazuje. Vždy však zase jen do míst živinami bohatých. Do chrupavek, šlach, nehtů či jiných neatraktivních lokalit se nešíří. Co by ostatně rakovina dělala tam, kde nelze snadno čerpat. Pokud postihne zhoubné bujení mozek, čili centrum, je to pro celý organismus fatální. Řízení celého organismu se stává chaotickým, organismus rychle chřadne, jeho zdravá existence je ohrožena.
Častým projevem nádorového růstu jsou obstrukce. Co jaksi fungovalo a bylo průchodné, stává se méně průchodným, neprůchodným až nefungujícím. Nezřídka se pak organismus zanáší vlastním odpadem, vnitřní prostředí se otravuje a stává toxickým. Obstrukce hrozí hlavně orgánům dutým. Čím dutější, tím náchylnější k obstrukcím, případně k zahnívání a otravování okolí. Solidní orgány trpí spíše utlačováním a postupnou likvidací.
Rozpoznat tkáně či buňky zvrhlé od normálních není vždy snadné a chce to jistou kvalifikaci, podepřenou zkušeností s rakovinami různých stran organismu. V případném zkušebním testu, je-li rakovina (a) reformou, (b) novou koncepcí nebo (c) transformací postižených buněk, je správná a milosrdná odpověď (c). Milosrdná proto, že odpovědi a) či b) by byly zjevně nemilosrdné. Ve staročínské knize Tao te ťing, Knize cesty a síly, se píše: „Nic nezpůsobí tak velkou pohromu jako neznat míru.“ A rakovina bez zásahu míru nezná.
Co dodat závěrem? Pokud jsme nerozpoznali a nezastavili rakovinu včas, nezbývá než s ní žít a chřadnout. Budiž smutnou útěchou, že je na organismu sama závislá. Lepší zdraví mu však nepřinese, byť by se tak tvářila.
Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 6/2008, strana A4
Zdroj: