Regulační T‑lymfocyty hlásí terapeutický comeback

Regulační T‑lymfocyty si v posledních letech razí cestu zpátky na výsluní. Vylepšené metody identifikace buněk je vracejí do hry u terapie nemocných s diabetem 1. typu či léčeným na leukémii nebo lymfom. Profitovat z nich mohou i pacienti, kteří se podrobili transplantaci orgánů.

Ještě pod označením supresorové T‑lymfocyty představovaly želízko v ohni manipulací s imunitním systémem. Lékaři doufali, že s pomocí těchto buněk budou moci potlačit nežádoucí reakce imunitního systému po transplantacích nebo při autoimunitních onemocněních. Naděje pohasly, když se ukázalo, že zdánlivě homogenní populace supresorových T‑lymfocytů je ve skutečnosti směsí buněk různého typu. Vylepšené metody identifikace buněk nabídly východiska ze slepých uliček a lépe definované regulační T‑lymfocyty se dočkaly prvních testů pro léčbu reakce štěpu proti hostiteli, pro zvládnutí komplikací po transplantaci ledvin nebo pro léčbu autoimunitně podmíněného diabetu 1. typu.

Přestože jsou první výsledky povzbudivé, vznáší se nad využitím regulačních T‑lymfocytů stále ještě nejeden otazník. Není například jasné, které z nich se nejlépe hodí pro jednotlivé typy léčby, kolik by jich měl příjemce dostat, na jak dlouhou dobu se udrží vyvolané pozitivní efekty a zda nemohou regulační T‑lymfocyty po dočasném utlumení imunitních reakcí nakonec vyvolat jejich nežádoucí zesílení.

Zatím nejvíce zkušeností se podařilo nasbírat při léčbě reakce štěpu proti hostiteli. Regulační T‑lymfocyty byly například transplantovány pacientům léčeným na leukémii nebo lymfom transplantací buněk z pupečníkové krve nebo kmenovými buňkami izolovanými z krve dárců. V těchto testech šlo v první řadě o ověření bezpečnosti celé procedury. Lékaři se obávali především toho, že podání regulačních T‑lymfocytů utlumí reakci imunitního systému proti patogenním mikroorganismům. Během klinických zkoušek však nebyl pozorován u pacientů, jimž byly podány i regulační T‑lymfocyty, zvýšený výskyt infekcí.

Zároveň byly zaznamenány i první příznivé efekty léčby. Po transplantaci buněk pupečníkové krve nebo kmenových buněk izolovaných z krve dárců se do tří měsíců projeví reakce štěpu oproti hostiteli zhruba u 60 % pacientů. Po podání regulačních T‑lymfocytů však byla zaznamenána reakce štěpu proti hostiteli jen ve 43 % případů. Efekt by mohl být ještě výraznější, pokud by se podařilo získat větší množství regulačních T‑lymfocytů. Pro tento účel snad bude možno využít nové kultivační techniky, které slibují množení regulačních T‑lymfocytů v podmínkách in vitro.

Počáteční testy využívaly regulační T‑lymfocyty, které nepocházely od pacienta a navíc byly i z jiného zdroje, než z jakého pocházely krvetvorné buňky použité k vlastní léčbě. To samozřejmě zvyšovalo riziko, že imunitní systém příjemce podané regulační T‑lymfocyty rozezná jako cizorodé. V lepším případě pak dochází k vymizení regulačních T‑lymfocytů bez větších následků. V horším případě může výsledná imunitní reakce proti nim poškodit zdraví pacienta. Budoucnost proto patří využívání pacientových vlastních regulačních T‑lymfocytů, jež mu budou nejprve odebrány, následně namnoženy in vitro a poté transplantovány zpět. Tento postup označovaný jako autologní terapie regulačními T‑lymfocyty se začíná testovat při léčbě mladých diabetiků 1. typu. V okamžiku diagnózy mají pacienti s diabetem 1. typu obvykle jen 15 až 40 % z původního počtu beta‑buněk pankreatu produkujících inzulin. Počty beta‑buněk však dále klesají. Proto se zkouší možnost podat mladým diabetikům záhy po diagnóze jejich vlastní pomnožené regulační T‑lymfocyty. Ty by měly utlumit autoimunitní reakci a prodloužit období, kdy pacient dokáže ještě poměrně snadno kontrolovat svou glykémii.

Regulační T‑lymfocyty by mohly výrazně pomoci i pacientům, kteří se podrobili transplantaci orgánů a jsou závislí na imunosupresi. V Evropě se testuje potlačení nežádoucí imunitní reakce u pacientů po transplantaci ledvin pomocí polyklonálních regulačních T‑lymfocytů. Ty by měly mít poměrně široký tlumivý účinek na imunitní systém pacienta. Z pochopitelných důvodů jsou s tímto postupem spojovány i obavy z nadměrného utlumení imunitního systému a zvýšení rizika infekcí a nádorových onemocnění. Alternativou je proto transplantace antigenově specifických regulačních T‑lymfocytů, které potlačí pouze imunitní reakci proti vybranému antigenu. Vybrán by měl být antigen proteinu, který je typický pro buňky orgánu transplantovaného příjemci.

Tvorba antigenově specifických regulačních T‑lymfocytů není jednoduchá a u některých typů buněk se nedaří. Problémy jsou s identifikací specifického antigenu i s množením antigenově specifických regulačních T‑lymfocytů. Vyvíjejí se proto i postupy, které by zvýšily produkci regulačních T‑lymfocytů přímo v těle pacienta. Pro tyto účely se testuje například podávání interleukinu 2. Tyto inovace by řešily i vysoké náklady na produkci potřebných regulačních T‑lymfocytů v podmínkách in vitro. Jejich příprava pro jednoho pacienta stojí v současné době zhruba 40 000 dolarů.

Zdroj: Medical Tribune