Reforma nesmí skončit „aprílem“
V neděli 1. dubna odstartovala druhá část zdravotnické reformy, která podstatným způsobem mění poskytování zdravotní péče a podstatným způsobem mění některé oblasti práv pacientů. V tento den nabyl účinnosti zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách), zákon č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách, a zákon č. 374/2011 Sb., o zdravotnické záchranné službě. Zvláště první z norem vzbudila velké polemiky a diskuse již v průběhu legislativního procesu, nicméně ani to nevedlo ke schválení takové definitivní podoby, která by nevyvolávala důrazný nesouhlas jak ze strany pacientů, tak zdravotnických odborů i lékařské komory. Nad výkladem některých ustanovení kroutí hlavou i právníci specializující se na medicínské právo (viz článek na str. A4).
Proti změnám, které zavádějí zmiňované právní normy, protestovala naposledy „koalice“ pacientů a zdravotníků minulý týden 27. března přímo před ministerstvem zdravotnictví. Národní rada osob se zdravotním postižením ČR, Česká lékařská komora, Svaz pacientů ČR, Odborový svaz zdravotnictví a sociální péče ČR, Lékařský odborový klub – Svaz českých lékařů, ProAlt a Rada seniorů České republiky svolaly na 12.05 demonstraci s názvem „Zachraňme české zdravotnictví – pět minut po dvanácté“. Aktivistům se nelíbila zejména některá ustanovení vyhlášky o personálním zajištění zdravotních služeb, kterou MZ vydává v souvislosti s nabytím účinnosti zákona o zdravotních službách, a vládní nařízení o místní a časové dostupnosti zdravotních služeb. Podle organizátorů tyto dva dokumenty znamenají zásadní zásah do současného systému ambulantní a lůžkové péče. Dotknou se všech skupin pacientů, nejvíce však těch, pro které je obtížné cestovat za zdravotní péčí, což jsou senioři a lidé se zdravotním postižením.
Nařízení vlády navrhuje například dostupnost praktického lékaře a gynekologa do vzdálenosti 45 minut jízdy autem, ortopedickou, rehabilitační, urologickou lůžkovou péči ve vzdálenosti 75 minut jízdy autem, cévní chirurgii a klinickou onkologii ve vzdálenosti tří hodin jízdy autem. „Ve většině případů budou zdravotní pojišťovny a zdravotnická zařízení schopné zajistit péči v dřívějších intervalech. Údaje značí maximální dobu v méně přizpůsobivém terénu. Jinak je dostupná péče v Praze a větších centrech a jinak v regionech v odlehlejších místech,“ uvedl náměstek ministra Martin Plíšek s tím, že podle nařízení budou mít pacienti možnost takto časově definovanou péči vymáhat. MZ navíc již některé původní časové normy revidovalo. Na implantaci endoprotézy kyčelního kloubu by se nemělo čekat déle než 35 týdnů místo původních 78 (tedy osm měsíců místo roku a půl). Operace katarakty by měla být provedena nejpozději do 12 týdnů místo do 26 týdnů (do necelých tří měsíců místo do půl roku). V seznamu přibyla i roztroušená skleróza, jejíž léčba by měla začít do čtyř týdnů od potvrzení diagnózy.
Pořadatelé demonstrace se nicméně obávají, že mnohé ambulance a nemocniční oddělení zaniknou, takže péče bude méně dostupná. Varují také před tím, že by o práci mohly přijít tisíce zdravotníků a dalších lidí z firem, jež nemocnicím dodávají své zboží a služby. Na stranu protestujících se připojili také zástupci lékařské stavovské organizace. „Proč se ministr snaží předělat, jinými slovy reformovat něco, co funguje? Je snad cílem reformy zdravotnictví učinit zdravotníky spokojenějšími? Nebo je cílem reformy učinit zdravotní péči dostupnější, kvalitnější, lepší? To určitě ne. Základním cílem je ušetřit, ale otázka zní, zda si lidé přejí, aby se šetřilo na zdravotní péči a jejím zajišťování,“ ptá se prezident ČLK Milan Kubek a dodává, že podle představ MZ by tuto péči měly nejlépe umět zajistit zdravotní pojišťovny. Shodou okolností jsou to podle Kubka tytéž pojišťovny, které často brání lékařům v tom, aby léčili pacienty podle odborných doporučení a svého svědomí. Alfou a omegou vládní argumentace je, že i když finanční prostředky proudící do zdravotnictví se rok od roku zvyšují, nikdy nebudou postačovat na pokrytí všech možných požadavků zdravotnického systému, a proto je třeba nastavit pravidla pro jejich efektivní vynakládání a úsporu. Pokud je zajištění zdraví prioritou nejen jednotlivce, ale také celé společnosti, pak lze na problém nedostatku financí pro zdravotnický systém pohlížet také prizmatem lepšího přerozdělení prostředků státního rozpočtu. „V civilizované společnosti by zdraví mělo být hodnotou veřejnou, nikoli soukromou a zdravotnictví není v první řadě prostředkem k vydělávání peněz, podobně jako vyšetřování trestných činů a zajišťování bezpečnosti nemá být zdrojem zisku. Diskuse o nedostatku peněz ve zdravotním rozpočtu na zdravotní péči by nebylo zapotřebí, pokud by vláda přehodnotila své priority. Na to, co vládní politici považují za důležitě, je vždy peněz dost. Myslím, že Česká republika je dost bohatou zemí, aby zdravotní systém mohl fungovat a dál a přiměřeně se rozvíjet a zlepšovat,“ říká Jiří Šteg, mluvčí iniciativy ProAlt. MUDr. Martin Engel, předseda LOK‑SČL, upozorňuje ještě na to, že stát svým chováním uměle žene nemocnice do ekonomických problémů, aby mohli přijít spasitelé, kteří je z nich vyvedou. „Finanční skupiny si pak taková zdravotnická zařízení rozdělí podle předem daného klíče. Čeho jiného jsme v tomto případě svědky než plíživé privatizace nemocnic? A s devastací sítě zdravotnických zařízení souvisí také devastace personální, která se už dnes projevuje odchodem lékařů z nemocnic. LOK bude však ze všech sil bránit tomu, aby lékaři byli nasazováni mimo svou odbornost, což by vedlo k poklesu úrovně českého zdravotnictví,“ slibuje za lékařské odbory Martin Engel.
Nařízení o časové dostupnosti by mělo platit poté, co je přijme a vyhlásí vláda. V praxi by se mělo pak prosazovat nejpozději od ledna příštího roku.
Zdroj: Medical Tribune