Reality a fikce prevence – moc a bezmoc medicíny

Tvrzení, že zdravotnictví může ovlivnit zdravotní stav populace jen z nějakých dvaceti procent, zatímco za zbylých osmdesát zodpovídá styl našeho života a jeho zevní podmínky, přišlo někdejším mocipánům velmi vhod. Mohli totiž za prvé velkou část zodpovědnosti hodit zpět na hlavy pacientů, a za druhé jim to dovolovalo simulovat činnost, aniž by cokoli činili. Preventivní „programy“ se tedy alibisticky skrývaly za doporučování zdravé výživy v systému, kde byly státem dotovány bůček, vejce a mléčné výrobky, či osočování alkoholu a cigaret tam, kde stát bohatě těžil z daní na ně uvalených. Zakrývaly tím nečinnost tam, kde šlo opravdu o zdraví a o životy (nedostatek kvalitních léků a moderních technologií). Tzv. zdravotní výchova byla jen málo efektivní pseudoprevencí, která buď mířila zcela mimo, nebo střílela nenabitými zbraněmi. Podivné déjà vu
Co vše se od té doby změnilo! Významně lepší dostupnost zdravých potravin a významně lepší životní a pracovní prostředí umožnily, aby se lidé o své zdraví skutečně mohli začít starat sami, takže Ústav zdravotní výchovy, který dříve přerozděloval miliony korun na tisk nejrůznějších naprosto zbytečných letáků, mohl být zrušen. Významně širší paleta moderních léků a medicínských technologií zase nabídly jistotu pro situace, v nichž ani sebelepší snaha nepřemůže genetiku či zevní zásahy a člověk potřebuje pomoc profesionálů. Nicméně teze o tom, že si občané za vše mohou z osmdesáti procent sami, začíná být znovu zneužívána a zdravotní osvěta znovu tiskne letáky, byť tentokrát v moderní podobě inzerátů v médiích. Z čeho toto déjà vu plyne? V uplynulých letech jsme zaregistrovali tolik nových léků a do našich nemocnic a ordinací zavedli tolik nových technologií, že se celý systém začal zadýchávat a zadlužovat. Místo nedostatku léků a technologií nám teď hrozí nedostatek peněz na to, abychom moderní léky mohli předepisovat a moderní technologie provozovat a využívat. A tak i když občany zajímá hlavně to, jak se o ně budou moci profesionální zdravotnická zařízení a pracovníci postarat v případě skutečné nouze (v akutních a emergentních stavech nebo naopak ve fázi chronických onemocnění či ve stáří), začínají se místo toho opět dozvídat, co mají či nemají dělat sami. Místo ujištění, že profesionální pomoc pro všechny, kdo ji budou potřebovat, je připravena, dostávají doporučení, jak předcházet tomu, aby ji potřebovali. Je to totéž, jako by jim autoservisy místo zajištění náhradních dílů a oprav automobilů doporučovaly nechávat auta v garáži.
...

Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 1/2006, strana 25

Zdroj: