Publicus
Pro pacienta je dobrý pouze ten lék, který mu může být podán. A to tehdy, když ho potřebuje. Lék objevený a zavedený do praxe po jeho smrti mu není nic platný.
Dnes ale až příliš často slýcháme, že náklady na výzkum a vývoj nových léků stále rostou, což se projevuje i v cenách nových přípravků. A protože objem prostředků vynakládaných na zdravotní péči je i v těch nejvyspělejších státech omezený, zákonitě vázne implementace těchto nových léků do běžné praxe. Skutečnost je ovšem taková, že ještě mnohem více než náklady na vědu a výzkum rostou náklady na propagaci léků a jejich marketing. Roste počet tzv. repů čili reprezentantů farmaceutických firem, obcházejících lékařské ordinace a nemocnice. Množí se počet barevných letáků i elektronicky šířených informací a inzerátů v odborném tisku. Přibývá firemních symposií a dalších akcí určených k tzv. edukaci nás, lékařů. A k tomu všemu patří nejrůznější hodokvasy, rozdávání dárků a pozorností, možnost pro vyvolené nakupovat se slevou atd. Platí to tím spíše, čím více je firem vyrábějících tzv. „me too“ léky (tedy léky založené na stejné či obdobné molekule) a léky generické, tedy firem snažících se všemi možnými způsoby přesvědčit nás o tom, proč máme předepisovat právě ten jejich a nikoli jiný přípravek. Když si přečtete fejeton „Cesta do hlubin reprezentantovy duše“ na straně A6, pochopíte, o čem mluvím. Nejspíše se nejprve zasmějete. Potom si připomenete vlastní zkušenosti. Pak možná do typologie obchodních cestujících s léky přidáte další figurky. Ale nakonec byste se měli spolu se mnou vážně zamyslet nad několika otázkami. Opravdu si nemůžeme sami koupit deštník, flash disk nebo kalkulačku?
Opravdu chceme nosit trička s názvem a souhrnem informací o přípravku, jimiž léčíme své zoufale nemocné s těžkými chorobami? Opravdu chceme i v medicíně zavádět heslo „ubavit se k smrti“ a doplňovat odborná jednání rádoby vtipnými vystoupeními nejrůznějších bavičů? Opravdu potřebujeme, aby dojem z přednášek byl na konci umocňován ohňostrojem či videoshow? Opravdu jsme na tom tak špatně, abychom se museli tlačit u rautových pultů a dokonce z nich shrabovat řízečky do igelitových tašek domů?
Opravdu si přejeme, aby s námi reprezentanti farmaceutických firem mohli zacházet jako s malými dětmi nebo jako s bezdomovci vděčnými za igelitovou tašku a lesklou tužku? Opravdu si myslíme, že aktivity nejrůznějších agentur public relation pomáhají pravdivě informovat veřejnost o tom, co je podstatou zdraví a nemoci? Opravdu považujeme za morální řídit se v preskripci nikoli jen svým odborným názorem a potřebou pacienta, ale i tím, jak budeme za tuto preskripci odměněni? Opravdu nám nevadí, že tím vším pomáháme i my zdražovat léky a odčerpávat ze zdravotního pojištění prostředky určené primárně na léčení nemocných? Že tomu tak není?
Tak to zkusme říci nahlas a hlavně se podle toho chovat. Nebo snad počkáme, až některý z „repů“ napíše fejeton „Cesta do hlubin lékařovy duše“ a představí v něm naši typologii? To abychom se už teď začali bát.
Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 19/2007, strana A3
Zdroj: