Psychiatrické muzeum jako probuzení informací
Česká republika je muzejní velmoc, ale v oblasti zdravotnictví mnoho stálých expozic nemáme a rozhodně žádnou velkou. Nemáme tedy ani psychiatrické muzeum, ačkoli v Evropě a hlavně v Německu jich funguje několik desítek. Existují velká profesionální psychiatrická muzea s rozsáhlými výstavními prostory, desítkami zaměstnanců a desítkami tisíc návštěvníků ročně. K takovým patří Dr. Guislain Museum v Gentu v Belgii, Wellcome Collection v Londýně, Het Dolhuys v Haarlemu v Nizozemsku, Psychiatrické muzeum v Aarhusu v Dánsku nebo třeba Sultan Bayezid II Museum v Edirne v Turecku, které navštíví 130 000 zejména zahraničních turistů ročně.
Tyto velké profesionální instituce si kladou za cíl hlavně seznámit veřejnost s historií péče o duševně nemocné a snížit stigmatizaci duševní nemoci ve společnosti. Většinou pořádají také specializované výstavy. Vedle toho existuje také mnoho malých stálých výstav většinou v psychiatrických ústavech, představujících jakési síně tradic ústavu nebo psychiatrické péče v regionu (Haar, Zwiefalten, Göppingen v Německu, Roskilde v Dánsku, Uppsala nebo Lund ve Švédsku atd.). Taková muzea mají většinou zaměstnance na částečný úvazek, často penzionované bývalé pracovníky ústavů. Většina z nich není chaotickou směsicí starých předmětů a listin, ale moderně organizovanou multimediální expozicí často i s interaktivním přístupem.
Dalším typem psychiatrických muzeí jsou galerie "l'art brut", tedy umění duševně nemocných. Nejznámější jsou v Lausanne a v Heidelbergu (Prinzhornova sbírka), jejíž reprezentativní část jsme letos mohli obdivovat v Praze na Staroměstském náměstí v domě U Kamenného zvonu.
Další kategorií psychiatrických muzeí jsou památníky euthanasie, tedy míst, kde došlo během druhé světové války k vyvražďování duševně nemocných. V hlavní fázi tohoto procesu bylo vyvražděno od ledna 1940 do srpna 1941 více než 70 000 těchto lidí, během celé války více než 200 000 lidí. Dospělí byli vražděni kysličníkem uhelnatým v pěti odlehlých psychiatrických ústavech a jednom vězení, které bylo po válce zbouráno (Brandemburg).
V psychiatrických ústavech jsou stálé expozice (v Německu v Hadamaru, Grafenecku, Bernburgu, Pirně a v rakouském Hartheimu). Zatímco v západoněmeckých ústavech a Rakouskujsou památníky hodně navštěvovány, v bývalé NDR jsou obyvateli ignorovány nebo vnímány s nevolí.
Vedle zmíněných typů psychiatrických muzeí existují také různé sbírky kuriozit nějak souvisejících s duševními poruchami nebo psychiatrií - například expozice ve třech domech, jež obýval Sigmund Freud, tedy v jeho rodném domě v Příboru a bytech ve Vídni a v Londýně.
Psychiatrické muzeum v Čechách?
Hlavní překážkou k pochopení složité problematiky duševní poruchy, léčení a ošetřování nemocných a péče o sociální potřeby nemocných a jejich reintegrace do společnosti je obrovský deficit informací ve veřejnosti. Vedle toho dlouhodobě fungují stereotypy v pohledu na duševně nemocné. Duševní nemoc není jen "nálepka", jak tvrdili a se slábnoucí přesvědčivostí dodnes
Dokončení na str. C8
tvrdí mnozí filosofové, někteří sociologové a "humanitární" aktivisté. Duševní porucha skutečně reálně existuje. Řešením problému tedy není duševní poruchu popírat, nevidět a klást na nemocné stejné nároky jako na zdravé a zlobit se na "nepoučenou" veřejnost, jíž se někteří spoluobčané zdají být trochu divní a je lépe se jim vyhnout.
Psychiatrické muzeum může být jedním z nástrojů "zdravotní výchovy" a "primární prevence" a může být svojí formou přitažlivé i pro ty, kdo by na "osvětovou besedu" nikdy nepřišli. Pokud je institucí, která má svým personálním obsazením na víc než přiměřené oprašování exponátů, může také kvalifikovaně shromažďovat a třídit exponáty a archiválie, jež se do stálé expozice nevejdou nebo nehodí. Může podle své pracovní kapacity organizovat nestálé expozice přitahující novou pozornost. Odborní pracovníci takové instituce se podílejí na výzkumech a připravují informace pro média, rozhlasové a televizní pořady, dokumentární filmy...
V roce 2005 jsem se domníval, že zřízení psychiatrického muzea je téměř originální myšlenka. Na internetu jsem však zjistil, že takové instituce již existují, a že dokonce bývalý ředitel PL Bohnice MUDr. Dobíšek uvažoval v šedesátých letech o zřízení muzea v tehdy odsvěceném kostele. Podobný záměr došel částečné realizace v PL Kroměříž, údajně jako překážka náboženského využívání tamního kostela. Když jsem se celkem náhodně v roce 2006 zmínil na tiskové konferenci o úmyslu "někdy v budoucnu" zřídit "někde" psychiatrické muzeum, vzbudila tato zmínka mnohem větší zájem přítomných novinářů než jiná témata, kvůli nimž jsem tiskovku organizoval. Zpráva se objevila také na internetu v anglickém jazyce, kde ji objevil německý psycholog Rolf Brüggemann, který z vlastní iniciativy vybudoval psychiatrické muzeum v psychiatrické nemocnici v Góppingenu v jihozápadním Německu. Vydal knihu o 60 psychiatrických muzeích v Evropě Locating the Soul. V dubnu 2007 jsem navštívil čtyři psychiatrická muzea v jižním Německu a získal pozvání na mezinárodní psychiatrickou konferenci v Góppingenu v listopadu 2007. Tam jsem přislíbil pořadatelství 2nd International Conference on Psychiatric Museums and History of Psychiatry jako součásti oslav 100. výročí právní subjektivity Psychiatrické léčebny Bohnice.
Co má psychiatrická expozice akcentovat?
Mezinárodní konference o psychiatrických muzeích se konala v Divadle mezi ploty ve dnech 29. až 31. 10. 2009 pod záštitou předsedy Poslanecké sněmovny Ing. Miloslava Vlčka, ministra kultury prof. Václava Riedlbaucha a předsedy České lékařské společnosti JEP prof. MUDr. Jaroslava Blahoše, DrSc. Podrobnosti o programu lze nalézt na www.icopc.eu. Většina přednášejících byli "muzejníci", tedy odborníci na prezentaci, menšinu tvořili psychiatři, psychologové a sociální pracovníci nebo historici.
Rozdíl v pojetí skutečnosti byl nápadný ani ne tak tím, co bylo zdůrazněno, jako spíše tím, co bylo zanedbáno. "Muzejníci" dbali na efektnost s menším důrazem na přesnost a "pravdivost", zdravotníci a historici lpěli na přesnosti s menším důrazem na výstižnost a sdělnost. Uvědomil jsem si tak, že chyby ze zanedbání mohou být důležitější než "profit" z přesnosti či efektnosti. Muzejníci vycházejí často z intuice a nechtěně pomáhají šířit veřejností sdílené mýty, například že mezi duševně nemocnými a zdravými není podstatný rozdíl, pokud není snaha je rozlišit přímo principiálně pochybná. Ovšem z hlediska zdravotníků si lidé trpící duševními poruchami zaslouží respekt nikoli proto, že duševní poruchy "vlastně neexistují", ale proto, že skutečně existují. Historici nás usměrňují studiem reálných pramenů a odmítáním intuitivních předpokladů, jak to vlastně tenkrát bylo. Kdo byl schopen z nedorozumění profitovat tím, že je pochopil, bude umět veřejnosti zprostředkovat lepší a pravdivější obraz historie péče o duševně nemocné.
Na konferenci byli přítomni odborníci ze 17 zemí (z 23 byli přihlášeni), nejvíce z Německa, Dánska a Belgie, ale přijeli také odborníci z Turecka, Tchaj-wanu nebo Brazílie. Většina účastníků prezentovala informace o jejich muzeu nebo nových expozicích. Z České republiky se aktivně kromě mě zúčastnili bratři Pavel a Zdeněk Kalvachovi s přednáškou o vývoji chápání demencí včetně připomenutí pražského židovského lékaře Oskara Fischera, kterýpopsal Alzheimerovu chorobu současně s Aloisem Alzheimerem, ovšem podrobněji a na rozsáhlejším souboru. Možná největší pozornost a zájem vzbudil Bert Boeckx z belgického Geelu, který referoval o tamní 700 let doložené praxi péče o duševně nemocné v cizích rodinách. Asi všichni přítomní o historii "heterofamiliární" péče v Geelu věděli, ale velmi málo o její současnosti. Dnes se v třicetipětitisícovém městě stará 350 rodin celkem o 420 pacientů. Účastníci ocenili také společenský program včetně návštěvy výstavy o vyvražďování duševně nemocných pocházejících z území dnešní ČR v průběhu druhé světové války s názvem "Nehodné žití" v terezínském muzeu.
Výstava v Národním muzeu
Při jedné formální společenské příležitosti vprosinci2007jsem oslovil generálního ředitele Národního muzea v Praze PhDr. Michala Lukeše, Ph.D., a seznámil ho se záměrem uspořádat v Národním muzeu výstavu o psychiatrii. Myšlenka ho zaujala natolik, že v lednu 2008 inicioval schůzku, na níž přislíbil konání výstavy ve vhodném termínu. Národní muzeum má však v posledních letech jiné priority než pořádání výstav. Jednak převzalo budovu bývalého Parlamentu ČR, kam bylo nutno přestěhovat převážnou většinu provozů před plánovanou generální rekonstrukcí historické budovy Národního muzea (2012 až 2018), a dále převzalo Národní památník na Vítkově, který měl být zrekonstruován a znovu otevřen k 28. 11. 2009, atd., atd.
Nelze se divit, že proces schvalování zařazení výstavy o psychiatrii se zdržel, i když jsem byl po celou dobu ujišťován, že projekt byl v podstatě přijat a s realizací se počítá. Původně bylo navrženo konání výstavy v prostorách "kuloárů" Sněmovny lidu v bývalé budově Národního shromáždění (předtím burzy). Prostory přesahující 500 m2 by vyžadovaly poměrně nákladnou úpravu, proto bylo v říjnu 2009 rozhodnuto, že se výstava bude realizovat v prostorách zvaných Hollareum a přilehlém přednáškovém sále (asi 300 m2). V Hollareu je trvale instalováno 51 vitrín a vnitřní prostor se dá využít pro rozměrnější exponáty nebo instalace. V přednáškovém sále mohou být po obvodě instalovány desítky panelů, v centrálním prostoru mohou být zachovány řady křesel s projekčním plátnem pro pásmo prezentací.
V Hollareu počítáme s představením velmi bohaté historie ošetřování duševně nemocných, která byla kvůli společenskému nezájmu a terapeutické bezmocnosti (až do poloviny minulého století) spojena s jejich velkým utrpením. V přednáškovém sále budou informace o jednotlivých kategoriích duševních poruch - jejich vzniku, léčení a důsledcích s důrazem na možnosti a značně nadějnější moderní léčení, ošetřování a sociální reintegraci. Také by zde měly být připomenuty speciální kapitoly, jako je soudní psychiatrie nebo umělecké projevy duševně nemocných.
Výstava pod pracovním názvem "Duševní nemoc v běhu věků" by měla být zahájena v druhé polovině roku 2010 nebo na začátku roku 2011. Bude mezinárodní a putovní. Podle dohody a s podporou z evropských fondů budou zapůjčeny exponáty z belgických, nizozemských a německých psychiatrických muzeí. Výstava bude opatřena anglickými a českými texty. V případě "vývozu" do dalších zemí bude čeština nahrazena jiným národním jazykem.
Světová finanční krize se bohužel dotkla i našeho záměru. Obvyklá dotace od Ministerstva kultury ČR byla v rozpočtu zásadně redukována. Bez podstatné sponzorské podpory by bylo možno výstavu realizovat pouze ve velmi úsporné variantě. Spoléháme, že projekt realizovaný v centru hlavního města a v místě spojeném s převratnými historickými událostmi země vzbudí zájem významných firem a institucí, které obvykle podobné projekty podporují.
Zdroj: Medical Tribune