Psychiatrické centrum Praha slaví půlstoletí existence

Psychiatrické centrum Praha si v prostorách pražského Karolina minulý týden připomnělo padesát let své existence. Při této příležitosti pronesl jeho ředitel prof. MUDr. Cyril Höschl, DrSc., delší projev, jehož část zde přinášíme.

Když jsem před více než 37 lety nastupoval jako lékař po promoci do Psychiatrického centra Praha, tehdy Výzkumného ústavu psychiatrického, byl jsem okouzlen jeho liberální atmosférou, jeho výjimečným ředitelem a zakladatelem Lubomírem Hanzlíčkem, již tehdy skvělou tradicí zařízení, založenou těmi, kdož v něm pracovali, a z nichž mnozí vinou sovětské okupace a těžko snesitelného komunistického režimu opustili tehdejší Československo a proslavili se v cizině, a především řadou mimořádných osobností, se kterými jsem se zde setkával a z nichž mnozí již bohužel nejsou mezi námi.

V onom historickém bezčasí jsme stáli se svým nadšením, mladistvým elánem, energií a se svými nadějemi tváří v tvář šedivě nejasné budoucnosti, jež skrývala překvapení tehdy nečekaná.

Klinická psychiatrie znala jen několik diagnóz. Žádné PD, žádné OCD, žádné ADHD, žádné dyslexie, žádné sociální fobie, žádný heroin. Psychózy se prakticky vešly pod schizofrenii, parafrenii, paranoiu, maniodepresivitu a schizoafektivní poruchu.

Univerzální a téměř jediná nepsychotická diagnóza byl anxiózně‑depresivní syndrom. Alzheimerova nemoc byla považována výlučně za vzácnou presenilní demenci a ve všech ostatních případech se šmahem určovala „sclerosis cerebri“. Deprese se paušálně léčily kombinací nortriptylin‑amitriptylin v dávkách 2‑1‑0 a 0‑1‑2, celkem tedy 150 mg na den, psychózy stovkami miligramů chlorpromazinu, někdy i gramem, elektrokonvulzemi a mnohde i inzulinovými šoky a všechno ostatní diazepamem či meprobamatem, tolik rozšířeným po celé, i nepsychiatrické, medicíně.

Mimochodem, během 20. století se původní počet 22 psychiatrických diagnóz v roce 1917 znásobil více než třináctkrát na 297 ve čtvrtém vydání Diagnostického a statistického manuálu Americké psychiatrické asociace z roku 1994.

Neurózové oddělení na pavilonu 19, kde jsem začínal, tehdy vedla Věra Fischelová, dodnes působící jako psychoanalytička. V ambulanci byl uklizen tehdy již nepohodlný Zdeněk Dytrych. Pěstovala se eklektická psychoterapie silně ovlivněná školou v Palo Alto a doplňovaná četbou Sigmunda Freuda, Friedy Fromm‑Reichmannové a Stanislava Kratochvíla.

Okolo zuřila normalizace, avšak ve svobodné atmosféře ústavu bylo oddělení vedeno liberálně, pacienti byli neukáznění, personál svobodomyslný a dokumentace z dnešního pohledu pouze rudimentární.

Po několika málo letech k nám na oddělení přibyl Jiří Šimek, pozdější vedoucí Ústavu lékařské etiky na 3. lékařské fakultě UK, kterého jsem přivedl z interního oddělení profesora Oty Gregora z Nemocnice Pod Petřínem. Jirka byl ojedinělou kombinací dvouatestovaného a kardiologicky zaměřeného internisty s psychoanalyticky trénovaným psychoterapeutem, co vyměnil katetr za slovo a později se vyprofiloval jako etik a filosof. Primářem kliniky byl dnes již zesnulý Jaroslav Baštecký a působil na ní také známý psychofarmakolog Oldřich Vinař.

V ústavu se tehdy zdatně rozvíjela behaviorální fyziologie a antropologie v laboratořích Jaroslava Madlafouska, kde také pracoval mj. Michal Žantovský, dnes velvyslanec ČR ve Velké Británii, a Josefa Láta, šarmantního vídeňského Čecha, s nímž spolupracovala také Anička Yamamotová, dnes docentka fyziologie na 3. LF UK.

Autor ojedinělého slovníku lidských gest, znalec sémiotiky, etolog, antropolog, dermatoglyfik a nadšený ctitel Čapkova díla, náš drahý přítel Zdeněk Klein, byl v té době již politickým vězněm. Zavřeli ho počátkem „normalizace“ na základě udání za šíření necenzurované literatury; odseděl si několik let na Borech a až do léta roku 1990 pracoval coby pomocný dělník v Modřanech.

Když jsem ho v létě roku 1990 přijímal, nemohl jsem mu tehdy podle platných tabulek nabídnout víc, než tuším 2 700 Kčs měsíčně. Cítil jsem se velice trapně, když tu Zdeněk zareagoval: „Prosím tě, k čemu já potřebuju tak velké peníze, neblázni, dej mi míň, ještě to naštve lidi, znáš to, a to nestojí za to.“ Když žádal o svůj první grant, vzbudil chudák posměch Interní grantové agentury MZ, protože chtěl na svůj výzkum na celý rok pět tisíc korun, což by nepokrylo ani byrokratickou agendu se správou grantu spojenou.

Tehdy jsem propadl kouzlu etologie a sociobiologie, a dokonce jsem se pokusil spolu s Michalem Žantovským do těchto oblastí experimentálně zabrousit. Instruovali jsme dvě studentky medicíny, jak mají předstírat duševní poruchu, a nechali jsme je inkognito hospitalizovat na klinice VÚPs. Měly za úkol pozorovat chování spolupacientů v polopřirozených podmínkách, mapovat „pecking order“, čili pořadí, ve kterém se spontánně dostavují pro jídlo nebo pro léky, a další proměnné. Jedna byla hospitalizována na otevřeném oddělení, druhá na uzavřeném. Obě byly vystaveny obrovskému tlaku na odhalení – světe div se – nikoli ze strany personálu, který nota bene o ničem nevěděl, ale ze strany spolupacientů.

Odolávaly asi týden. První z personálu pojal vážné podezření psychoanalytik Václav Mikota, nemýlím‑li se. Ten se také zapsal do srdcí mé generace svým hrdinným vystoupením na veřejné stranické schůzi v psychiatrické léčebně, kde byl v nepřítomnosti veřejně tupen profesor Hanzlíček, jehož dny ve funkci ředitele byly už tehdy sečteny.

Václav Mikota se přidal do zástupu diskutujících, ale když se dostal za řečnickým pultem ke slovu, k údivu všech a zcela proti srsti přítomné chvíle začal profesora Hanzlíčka chválit a předkládat přítomnému davu ke zvážení etický aspekt onoho shromáždění. Myslím, že mu to mnozí nezapomněli dodnes, jak ti, tak ti.

Pro úplnost dlužno podotknout, že z ústavu nakonec vyletěli oba: jak Hanzlíček, tak Mikota. Ten příběh nás s Václavem spojuje dodnes, bez ohledu na to, jak odlišnými krajinami našeho oboru se vinuly naše profesionální cesty.

A ještě k oněm medičkám. Přišly na to, že postavení v hierarchii dominance vyjadřované jako „pecking order“ by mohlo u některých pacientů korelovat s mírou jejich psychopatologie, a také to, že u některých diagnóz by stálo za to zjišťovat velikost osobního prostoru. Jednou z nich byla Yvonka Hendrychová, tehdy Adamcová, pozdější vedoucí naší ambulance, nyní ambulantní lékařka v první linii.

Dnešní setkání je mimo jiné také chvílí, kdy nemůžeme nevzpomenout s úctou a vděčností těch, kteří s námi šli kus cesty po boku, a kteří s námi dnes již nejsou. Na bombastického polyglota a encyklopedistu Lubomíra Hanzlíčka, na veselého a sanquinicky činorodého fyziologa Josefa Láta, na přátelského milovníka kovbojek a velkých aut Zdeňka Dytrycha, jenž spoluzaložil snad nejlepší longitudinální psychologickou studii v Čechách (Nechtěné děti), na jeho spolupracovníky dr. Prokopce a Schüllera, na charismatického elektrofyziologa Milana Morávka, který nás zásoboval zakázanou četbou, na božího tvora a nejlaskavějšího kamaráda pod sluncem Zdeňka Kleina, na surrealistu světového formátu, jazzmana a kinematografického znalce Ludvíka Švába, na spoluzakladatele VÚPs Jiřího Roubíčka, na Josefa Váňu, na nestora české sexuologie Kurta Freunda, jehož zná díky jeho odbornému prosazení i v pozdní emigraci celý svět, na neúnavného klinického psychofarmakologa Honzu Kabeše, jenž zemřel způsobem, který si nezasloužil, na jeho ženu Katku, na profesory Vladimíra Haškovce, Jána Grosse a Václava Piťhu, na Svetozára Nevole, na pozdějšího ředitele beřkovické léčebny Františka Hájka, na klasika české psychoanalýzy Otakara Kučeru, na legendární českou profesorku farmakologie Olgu Benešovou, na nezapomenutelného nestora sociální psychiatrie Ctirada Škodu, na charismatického dětského psychologa Zdeňka Matějčka, jenž poslední léta svého života aktivně působil právě v našem centru, na obětavého primáře, vzácného člověka a jeden čas také předsedu psychiatrické společnosti Pavla Baudiše, na fylogeneticky orientovaného behaviorálního fyziologa Jaroslava Madlafouska a na všechny lékaře, sestřičky, spolupracovníky a kolegy, kteří už nežijí a nemohou tu fyzicky s námi být.

Máme dnes také dobrou příležitostí vzpomenout na ty, kteří se vinou komunistického režimu rozutekli po šíravách světa a přímo či nepřímo šíří dobré jméno PCP i české psychiatrie dál, ať v Kanadě, jako Pavel Grof, v USA jako Vojta Volavka, Richard Balon či Standa Grof, v Anglii jako Hana Laingová, v Německu, jako Olda Volšan, ve Švédsku jako Míla Matoušek, i jinde. Mnozí z nich se k nám stále vracejí, k PCP se hlásí a vydatně se zasloužili o jeho obsahový i formální rozkvět a mezinárodní reputaci.

Odliv mozků však pokračuje i po pádu komunismu. Naši vědecky brilantní kolegové působili a působí úspěšně v Kanadě, v USA a ve Švýcarsku. Potěšitelné je, že se většinou po čase vracejí a v tom je pro rozvoj aplikovaných neurověd u nás jistá naděje.

V neposlední řadě chci poděkovat všem, kdo v PCP pracují, často v náročných podmínkách, a spoluvytvářejí hodnoty, jež v posledních letech významně zvýšily mezinárodní prestiž a zapojení ústavu. Pouze úsilím všech se mohlo stát, že významně stoupl podíl PCP na publikačních výstupech v renomovaných impaktovaných časopisech, že v PCP každoročně někdo úspěšně ukončí postgraduální studium, že na tak malém pracovišti jsou nyní tři profesoři (čtvrtý se ujal vedení hradecké kliniky a pátý olomoucké kliniky) a pět docentů – nepočítaje další, kteří u nás pracují na částečný úvazek, že se podařilo dvakrát uspět v soutěži o výzkumná centra, jež skokem kvalitativně posunula naše výzkumné možnosti, že se podílíme na mezinárodních projektech dotovaných EU a norskými fondy v oblasti sociální psychiatrie, že naši badatelé jako vůbec jediní z bývalé východní Evropy měli vyzvané plenární přednášky na prestižním European College of Neuro‑Psychopharmacology a na Evropských psychiatrických kongresech, že pracovníci PCP přivážejí ze světa ocenění a výhry v soutěžích o nejlepší příspěvky na konferencích, a to nejen v oblasti psychiatrie, ale i neurologie a neurofyziologie, a že jsme se jako snad jediné samostatné psychiatrické pracoviště v zemi ocitli vedle nemocnice MEDITERRA, Nemocnice Na Homolce a Nemocnice Podlesí v Moravskoslezském kraji mezi nejlepšími nemocnicemi v hodnocení pacientů, což musíte uznat, rozhodně není běžné, protože psychiatrii pacienti z povahy věci příliš nemilují a náhledem na povahu svých obtíží, a tedy potřebu se léčit často opravdu neoplývají.

I tak vnější atributy, jako bylo prezidentství Evropské psychiatrické asociace, Evropské federace lékařských akademií či členství v European Brain Council, vyrostly na bedrech doslova všech členů naší velké rodiny v PCP, bez výjimky. Za to vám všem patří dík. Troufám si říci, že PCP udává v oblasti psychiatrického výzkumu a aplikovaných neurověd v této zemi tón. PCP stálo na počátku revoluční změny v devadesátých letech minulého století, kdy do psychiatrie zásluhou tehdejšího primáře PCP Jana Libigera (dnes přednosty krásné kliniky v Hradci Králové) vstoupily zobrazovací metody, i později, kdy se u nás zavedla repetitivní transkraniální magnetická stimulace a kdy v etipatogenezi psychóz začalo hrát rozhodující roli studium patofyziologie mozku. PCP svými výstupy určovalo metodologickou úroveň psychometrických studií v našich zemích. Pracovníci PCP a psychiatrické kliniky 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy svými přednáškami po Čechách indukovali, a nepřímo tak způsobili skokové zlepšení formální úrovně ústních sdělení prakticky na všech setkáních v Čechách, na Moravě a na Slovensku.

PCP stálo u zrodu nejen psychoedukace, ale též inovativního preventivního programu na snížení prevalence relapsů schizofrenního onemocnění ITAREPS, který z nepochopitelných důvodů naráží na nezájem pojišťoven a resortu, ačkoli by prokazatelně přinesl do systému významné úspory (vkrádá se podezření, že úspory zde nejsou žádoucí, což je patrně celospolečenský problém). Za to vám všem patří dík.

-----

autor: prof. Cyril Höschl

Medical Tribune

Zdroj: Medical Tribune