První krok k moderní chirurgii
Návod dala chemie Někdy během roku 1772 napadlo presbyteriánského pastora a přírodovědce – samouka Josepha Priestleye, tehdy působícího v Leedsu, zahřát dusičnan amonný. Unikající plyn byl oxid dusný. Ještě koncem 18. století mladičký lékárnický učeň, později významný chemik Humphry Davy, na sobě zkoušel účinky různých plynných látek. Když došlo na oxid dusný, nestačil se divit. Nejenže si přivodil euforii, ale brzy se jím naučil tišit občasné bolesti hlavy a zubů. On také nazval oxid dusný rajským plynem. Ve svém prvním velkém vědeckém díle roku 1800 mj. napsal: „Jelikož má oxid dusný značnou schopnost odstraňovat fyzickou bolest, šlo by jej zřejmě s výhodou použít při chirurgických výkonech…“ Roku 1818 pak zveřejnila vycházející fyzikální a chemická hvězda Michael Faraday zprávu o narkotických účincích éteru (ten byl světu znám dokonce už od roku 1540, kdy jej připravil německý botanik Valerius Cordus destilací alkoholu s koncentrovanou kyselinou sírovou). To vše v Evropě. Cestu však nakonec ukázala Amerika. Utajená premiéra
První, kdo narkózu použil v medicíně, byl zřejmě Crawford Long. Po důkladném studiu medicíny začal působit v rodné Georgii, kde se brzy stal oblíbenou místní veličinou. Na jednom večírku se svými stejně hloubavými přáteli, tentokrát už ovšem nikoli pro zábavu jako za let studentských, ale pro poznání, si Long zase „čichne“ éteru. A tentokrát si už všimne hlavně toho, že intoxikovaní při pádech „ani v nejmenším necítili žádné bolesti“. To bylo v lednu 1842. Po několika týdnech si vytipuje jednoho ze svých pacientů. Ten má vzadu na šíji dvě cysty, ale bolestivé operace se bojí. Slovo dá slovo a 30. března 1842 Long muži s nosem strčeným do ručníku pokapaného éterem jednu cystu odstraňuje. Za čas i druhou. V červenci pak stejným způsobem amputuje mladému otroku palec u nohy. Jen do roku 1846 provedl Long nejméně pět operací pod éterovou narkózou. Svoji metodu však zveřejnil až po několika letech. O tom, proč tak dlouho mlčel, panují nejméně dvě verze. Podle první prý cítil, že jako venkovský doktor nemá dost prokazatelných případů. Podle druhé se v případě neúspěšné operace bál lynčování.
...
Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 33/2006, strana 27
Zdroj: