První celostátní seminář Institutu metabolického syndromu
Praha 7. 2. 2007
Metabolický syndrom, jehož základ tvoří cluster příznaků (abdominální obezita, typická diabetická dyslipidémie charakterizovaná poklesem HDL cholesterolu a vzestupem triglyceridů a malých denzních LDL částic, zvýšený krevní tlak a zvýšená hodnota glykémie nalačno), má za následek zvýšené riziko rozvoje aterosklerózy a ICHS na jedné straně a diabetu 2. typu na straně druhé. Syndrom popsali již Avogaro a spol. v roce 1967, v 60. letech minulého století se objevily pojmy „hyperplastický syndrom“ či „hyperplastická obezita“, předcházející dnešnímu termínu „androidní obezita“, a v 80. letech přišel Kaplan s hrozivě znějícím termínem „smrtící kvarteto“ (hypertenze, diabetes 2. typu, obezita, hyperlipoproteinémie) a začal se užívat pojem „hypertonicko−metabolický syndrom“. Konečně v roce 1988 G. M. Reaven (Diabetes 1988;37:1495−607) charakterizoval metabolický syndrom jako cluster inzulinorezistence (vyjádřené především v kosterním svalstvu), poruchy glukózové tolerance nebo diabetu, hyperinzulinismu, zvýšené koncentrace VLDL a snížené koncentrace HDL cholesterolu a primární či sekundární hypertenze. Přes tuto Reavenovu prioritu a zavedení pojmu „Reavenův syndrom“ nadále existují i pojmy jako syndrom X, civilizační syndrom či syndrom Nového světa, plurimetabolický, hyperplastický, hypertonicko−metabolický či dysmetabolický syndrom, syndrom 5H, ale též „secret killer“ čili tichý zabiják, „deadly quartet“ čili smrtící kvarteto, nebo „thrifty genotype“ čili šetrný či úsporný genotyp. Nejčastěji se ovšem dnes užívá názvu „metabolický syndrom“ (MS).
Zejména v posledních letech dochází k rychlému vzestupu prevalence tohoto syndromu (v dospělé populaci se pohybuje kolem 25 %, u nás byl v náhodně vybraném reprezentativním vzorku obyvatel nalezen u 32,0 % mužů a 24,4 % žen) a výrazně stoupá s přibývajícím věkem. V důsledku toho dochází i k nárůstu jím způsobované, především kardiovaskulární, morbidity a mortality. Současně se rychle rozšiřují a prohlubují poznatky o jeho epidemiologii, diagnostice a léčbě, a to vše poutá k této problematice rostoucí pozornost lékařů různých specializací. Na druhé straně se objevily rovněž kritické hlasy, podle nichž koncept metabolického syndromu nepřináší oproti konceptu jednotlivých rizikových faktorů mnoho nového. Z hlediska moderní medicíny je nicméně důležité, že tento koncept soustřeďuje na ohrožené jedince pohled hned několika oborů současně, neboť jde o téma typicky multidisciplinární. Při jeho zkoumání i diagnostice, léčbě a prevenci si podá− vají ruce interní medicína, diabetologie, kardiologie, lipidologie, obezitologie, hypertenziologie, nefrologie, endokrinologie a další obory. A právě tento multidisciplinární charakter také odráží český Institut metabolického syndromu, který jako součást mezinárodní iniciativy téhož jména vznikl v roce 2004, a projevil se i v jeho prvním celostátním semináři, uskutečněném počátkem února v Praze. Institut ho uspořádal ve spolupráci s Českou diabetologickou společností a Pracovní skupinou preventivní kardiologie České kardiologické společ− nosti, s cílem posoudit význam a roli jeho jednotlivých složek i metabolického syndromu (MS) jako celku především z hlediska kardio− vaskulární morbidity a mortality.
Poté, co předsedkyně Institutu prof. Hana Rosolová (Plzeň) charakterizovala jeho smysl a hlavní záměry a koncept kardiometabolického rizika nemocných s MS, vyslechly dvě stovky účastníků sdělení zabývající se dyslipidémiemi u MS (R. Češka, Praha), MS z pohledu diabe− tologa (A. Jirkovská, Praha), rolí obezity jako součásti či podmínky MS (P. Sucharda, Praha), hypertenzí a zvýšenou aktivitou sympatiku u nemocných s MS (M. Souček, Brno), úlohou receptorů PPAR v léčbě rizi− kových faktorů pacientů s MS (V. Soška, Brno), metabolickým syndromem u nemocných s chronickou renální insuficiencí (V. Monhart, V. Hamplová, Praha) a rolí fibrátů v léčbě syndromu (V. Bláha, Hradec Králové). A protože významnou roli ve vyhledávání nemocných s MS a v péči o ně sehrává praktický lékař, poslední sdělení se zabývalo právě jí (Z. Hamouz, Chomutov).
Plnou verzi článku najdete v: Medicína po promoci 1/2007, strana 97
Zdroj: