Propuštění novorozence do domácí péče a rodičovská práva - 1. část

Nejprve stručná rekapitulace příběhu, který v uplynulých dnech plnil stránky novin i televizní zpravodajství. Rodička E. H. opustila 27. října tři hodiny po porodu Nemocnici Hořovice. Zdravotnické zařízení informovalo sociální odbor MÚ v Berouně, ten se obrátil na soud se žádostí o vydání předběžného rozhodnutí, a poté byla žena proti své vůli i s novorozencem policií dopravena zpět do zdravotnického zařízení.

Pravomoc lékaře rozhodovat za rodiče

Rozhodování o nuceném setrvání ve zdravotnickém zařízení se dotýká na jedné straně práva na svobodu, práva na rodinný život a práva na soukromí, na druhé straně práva dítěte na ochranu zdraví, resp. práva na život, a potřeby zajistit, aby rozhodnutí činěná za právně nezpůsobilé osoby jejich zákonnými zástupci nebyla v neprospěch těchto nezpůsobilých. Stanovení hranic základních práv (svobody, soukromí, rodinného života a ochrany nezpůsobilých) tam, kde dochází k jejich střetu, je úkolem zákona. Platné české zákony provádějí toto rozhraničení dostatečně přesně.

Pokud jde o novorozence, právní úkony za něj činí na základě čl. 6 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně, občanského zákoníku a zákona o rodině zákonný zástupce - rodič. Jménem novorozence tedy matka zásadně může rozhodnout o odmítnutí zákroku či pokračující hospitalizace. Výjimkou z tohoto pravidla jsou situace nouze, upravené v § 23 odst. 3 zákona 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, následovně: „Je-li neodkladné provedení vyšetřovacího nebo léčebného výkonu nezbytné k záchraně života nebo zdraví dítěte ... a odpírají-li rodiče nebo opatrovník souhlas, je ošetřující lékař oprávněn rozhodnout o provedení výkonu. Toto ustanovení se týká dětí, které nemohou vzhledem ke své rozumové vyspělosti posoudit nezbytnost takového výkonu.“

Jak je zřejmé, zákonodárce pamatoval na situace, kdy by odmítnutí péče rodičem vedlo k akutnímu ohrožení novorozence, a pro tyto případy za účelem ochrany zdraví a života novorozence přenesl rozhodovací pravomoc na lékaře. Je však třeba vzít na vědomí, že se jedná o výjimku, jejíž všechny náležitosti musejí být splněny, jinak lékař toto oprávnění (resp. povinnost) nenabývá. Aby lékař získal pravomoc rozhodovat o dítěti namísto rodičů, musí tedy platit současně, že:

* vyšetřovací nebo léčebný výkon je nezbytný k záchraně života a zdraví dítěte,

* tento výkon musí být proveden neodkladně a

* rodiče odpírají souhlas.

Metodika není zákon!

Metodické opatření ministerstva zdravotnictví stanovící postup zdravotnického zařízení při propouštění novorozenců do domácí péče, uveřejněné ve Věstníku MZ 7/2005, nelze hodnotit jako právně vyhovující. Toto metodické opatření stanoví, že „novorozence lze propustit do domácí péče zpravidla za následujících podmínek:

a) věk novorozence je nad 72 dokončené hodiny po porodu (tj. k propuštění dochází nejdříve po 72. hodině po porodu),

b) zdravotní stav novorozence dovoluje jeho propuštění do domácí péče,

c) nejsou známy jiné závažné okolnosti, které by bránily propuštění dítěte do domácí péče,

d) je provedena kalmetizace, pokud není kontraindikována,

e) jsou odebrány krevní vzorky pro povinná screeningová vyšetření.“

(Pozn. aut.: tyto podmínky patrně musejí být splněny současně.)

Tento dokument svou povahou neodpovídá modernímu pojetí vztahu mezi lékařem a pacientem, nýbrž spíše zastaralému modelu direktivního řízení péče o zdraví lidu. Bez ohledu na míru medicínského přínosu, kterého by se mohlo dodržováním zmíněného postupu dosáhnout, je třeba tento dokument odmítnout, neboť ukládá zdravotníkům jednat způsobem, který jim zákon neumožňuje.

Především, oprávnění rodičů jako zákonných zástupců jednat za dítě nevzniká až 72 hodin po porodu, nýbrž existuje již v momentu narození. Od tohoto momentu rodiče mohou zásadně rozhodovat o tom, zda a ve kterém zdravotnickém zařízení bude novorozenec čerpat zdravotnické služby. Narozené dítě není žádným způsobem v „detenci“ či „ochranném léčení“ té porodnice, ve které přišlo na svět. Rodičům nepřísluší právo rozhodnout o odmítnutí péče pouze tehdy, je-li daný zákrok nutný a neodkladný ve smyslu § 23 odst. 3 zákona 20/1966 Sb. Bod a) metodického opatření je tedy zcela neaplikovatelný, bod b) a c) lze aplikovat pouze v té míře, ve které odpovídá omezení rozhodovacích práv rodičů v citovaném § 23 odst. 3.

Pokud jde o body d) a e) o provedení kalmetizace a odebrání krevních vzorků, z práva volby zdravotnického zařízení vyplývá, že rodička může za dítě rozhodnout o čerpání těchto služeb od kteréhokoli poskytovatele, tedy nejen od nemocnice, ve které se dítě narodilo, nýbrž též např. od zdravotnického zařízení ambulantní péče. K dodržení těchto podmínek není zapotřebí nucená hospitalizace v dané nemocnici, je tedy možno propustit dítě do domácího ošetřování a na zákonných zástupcích dítěte je, aby dodržení těchto podmínek zajistili ambulantně.

Metodické opatření není obecně závazným předpisem, kterým by mohly být ukládány povinnosti pacientům, nebo který by mohl omezit jejich ústavně zaručená práva. Toto metodické opatření je proto třeba vnímat pouze jako doporučený postup, o jehož výhodách by měla být rodička poučena, avšak bez toho, aby zasahoval do jejího práva další hospitalizaci dítěte odmítnout.

Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 32/2007, strana B3

Zdroj: