Profesor Josef Marek slaví sedmdesátiny
„Mám pocit neustále honěného člověka, který nestíhá plnit své úlohy tak, jak má,“ říká přední představitel české endokrinologie a vnitřního lékařství prof. MUDr. Josef Marek, DrSc. Jako čerstvý sedmdesátník toho ale stíhá neuvěřitelně hodně. Jen počet jeho odborných časopiseckých sdělení vysoko přesáhl tři stovky, učí, píše a edituje rozsáhlé publikace. Mezi svými kolegy je pověstný poněkud svérázným vztahem k běhu reálného času. Jeho četní pacienti si ale zvykli na to, že je ochoten ordinovat hluboko do noci, a vědí, že i když možná budou muset chvíli čekat, žádného z nich neodbude.
Pouhý výčet aktivit prof. MUDr. Josefa Marka, DrSc., působí dojmem, že se nemůže jednat o jediného člověka. Kromě vlastní klinické práce na své domovské III. interní klinice 1. LF UK a VFN přednáší, vede stáže v endokrinologii a metabolismu a je činný v řadě domácích, evropských i světových organizací. Je autorem více než tří stovek původních sdělení a několika obsáhlých učebnic. Při příležitosti jeho sedmdesátých narozenin požádala MT prof. Marka o rozhovor.
Velmi populární je vaše Farmakoterapie vnitřních nemocí. Interval mezi jednotlivými vydáními se zkracuje, kniha však co do rozsahu narůstá. Kdy plánujete další reedici?
Od posledního vydání uběhlo sedm let. To je pro farmakoterapii hrozně dlouhá doba. Zjistili jsme, že se mezitím kompletně změnila. Nadále by bylo třeba vydávat takovou publikaci jednou za tři, možná lépe za dva roky. Dáváme si předsevzetí, že už nebudeme tak dlouho čekat. Kde ale tento trend skončí? Další vydání bude za tři roky, pak za dva, za rok…
No a potom umřu a už se s tím budou potýkat jiní, kteří se mezitím úspěšně zaučili. I když odborné knihy samozřejmě stárnou čím dál tím rychleji, myslím, že podobné publikace pořád mají svůj smysl. Všechno se dá nalézt na internetu, ale získat na něm validní a relevantní informace stojí čas. Ten taková kniha šetří. Nehledě na to, že připravit se třeba na zkoušku pouze z internetu považuji za dost obtížné. Ale každý, kdo má po ruce nějaké takové poctivé kompendium, si musí samozřejmě udržovat přehled o novinkách. Předmluvami vašich šíře koncipovaných prací se prolíná téma času. Stíháte toho hodně, ale není to za cenu pocitu celoživotního štvance?
Vůbec nemám pocit, že bych toho hodně stíhal. Pocit honěného člověka však přesto mám. Neustále pociťuji časovou insuficienci, připadám si jako člověk, který nestíhá plnit své úlohy tak, jak by měl. Času je v medicíně zoufalý nedostatek. Jste pověstný tím, že vaše ambulance běžně končí i hodinu před půlnocí. Zvykli si už na to vaši nemocní?
Pacienti si na to zvykli velmi snadno. Pufroval jsem tak tlak nemocných, protože jsem nechtěl a priori nikoho odmítat a zároveň jsem chtěl zachovat krátké objednací lhůty. Teď ale z ambulancí, ve kterých jsem pracoval, vznikla příjmová ambulance, která bude sloužit všem internám v naší nemocnici. Ordinuji proto v prostorách polikliniky na Karlově náměstí a tam je v sedm hodin večer nutné prostory opustit. Objednací doba se začala prodlužovat. Abych nemusel kontakt s pacientem odbývat, veškerou administrativu, jako je sepisování zpráv nebo vypisování komplikovanějších žádanek, nosím do pracovny a pokračuji tak dlouho, jak potřebuji. Když jste v roce 1965 na Charvátovu kliniku přišel, váš odborný zájem se obrátil na hypofýzu. Prý to byla z nouze ctnost, protože jiné žlázy už byly „obsazené“. Jak je možné, že tak důležitá tkáň na klinice zaměřené na endokrinologii zůstávala stranou zájmu? Co se tehdy o ní vlastně vědělo?
...
Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 3/2006, strana 1
Zdroj: