Prof. Maxmilian Wenke devadesátiletý
Významný farmakolog prof. MUDr. Maxmilian Wenke, DrSc., se počátkem září 2016 ve zdraví dožívá devadesáti let. Profesor Wenke byl jednou z nejzajímavějších postav fakulty nejen v době mého studia, ale i v dalších letech. V mnohém bylo studium jednotvárné, ale naštěstí je vedli lidé s vynikající schopností přednášet a nepochybně k nim patřil profesor Wenke. Farmakologie je v podstatě fádní věda, která se dá naučit dvěma způsoby: jako telefonní seznam, pak se ale také rychle zapomene, nebo pomocí logických vazeb, a pak se dá pamatovat dlouho. Díky panu profesorovi jsme si farmakologii pamatovali a díky jeho knihám si ji pamatovali i studenti jiných fakult. Vzpomínám, jak na první přednášce nadšeně vykládal o tom, že farmakologie je experimentální věda a vše musí být řádně vyzkoušeno. Přitom vzpomínal na zakladatele české farmakologie prof. Chodounského (nedávno se oslavovalo sto let od vydání jeho první české farmakologie) a říkal, že všude je napsáno „Jest zkoušeno“. A tato slova se mi vybaví vždy, když si na profesora Wenkeho vzpomenu. Dnes se přednáší o klinických lékových studiích – tehdy ovšem nic takového nebylo a pan profesor ukazoval na příkladech, že farmakologie je věda založená na důkazech. Když jsme později stážovali na chirurgii, ležel tam profesor Wenke s jakousi banalitou a radil nám, jak odebírat anamnézu a jak správně vyšetřovat břicho. Už tehdy byl pan profesor univerzální teoretik i klinik. Nyní žije stranou od fakultního dění v rodných Klatovech, ale je stále aktivní – tvoří umělecká díla z lékařských nástrojů a drátů a také píše povídky a eseje. Svou literární tvorbu i vydal, umělecká díla prezentoval na výstavách v Klatovech a jejich fotografiemi doplňuje své texty. Tedy stále experimentuje – teď se slovy, dráty a dřevem. V roce 2013 vydal vlastním nákladem 30 kusů hezkou knížku s názvem „Povídky, úvahy a výkřiky“. Když jsem si ji přečetl, konstatoval jsem, že je to pořád onen – v nejlepším smyslu – starý profesor Wenke, kterého jsme znali ze studií a který ani v devadesáti letech nestárne. Nejznámější je povídka O jednom krásném řemesle, která vyšla v roce 2005 i v Revue České lékařské akademie. Pan profesor krásnými slovy vzpomíná, jak se vyvíjel jeho vztah k medicíně i jak se vyvíjela medicína jeho doby. Dočteme se tam například o tom, jak se ho profesor Charvát ptal, zda chce dělat kliniku, nebo laboratoř, dále o Flemingovi, o Furchgotovi, o objevu NO a EDRF, o pavlovovských diskusích, o Lepešínské, o Chodounském, o konterganové aféře i o zdravé zvědavosti a odvaze, kterou medicína potřebuje.
To ale není vše, co v knížce najdeme. Jsou zde vtipné povídky o termovrtu, čertech a andělech, o dědečkovi, husách a imunitě, strašidelné povídky pro vnučku o krčmě u oběšence, o řízné drštkové polévce a řízných vočouchách. Jedna část knížky se jmenuje Úplivky, další Báje. Jeden z nejstarších textů, dokonce až ze 70. let minulého století, nese název Teorie průserovosti. Tato teorie má devět bodů a šest axiomů: např. frekvence p… je natolik vysoká, že se nule blíží pravděpodobnost, že p… organismu by byl jeho p… posledním, nebo trvání p… není závislé na jeho intenzitě. Zkrátka v celém tomto půvabném povídání poznáváme typického, vtipného profesora Wenkeho, který naučil farmakologii několik generací lékařů.
Nedávno jsem požádal letos 96letého imunologa prof. Ctirada Johna, aby mi o prof. Wenkem něco řekl, a on mi sdělil toto: „Na lékařské fakultě jsem měl přátele různého typu. Wenke, kterému jsme říkali Macek Wenke (tak jsme zjednodušili toho jeho Maxmiliana), patří k těm, které bych neváhal nazvat přáteli milovanými. Je to muž, o kterém bych mohl říct, že má stejnou krevní skupinu, nebo něco podobného. Nejpodstatnější a nejkrásnější ale je, že jsme se s Mackem na spousty věcí a třeba i spousty nesmyslů, které se děly na fakultě, dívali naprosto shodně, stejnýma očima. Proto jsem ho miloval a měl jsem ho rád, obdivoval jsem také, jak vedl celý svůj ústav. Na vedoucího ústavu byl neobyčejně mladý, a přitom ho měli všichni jeho spolupracovníci rádi. Nemilovali ho tak jako já, ale měli ho ve velké oblibě. A mě nic netěší tolik jako to, že mu můžu u příležitosti jeho jubilea svou takřka celoživotní náklonnost vyjádřit.“
Tak tedy, pane profesore, do dalšího života přeji hodně zdraví a ještě hodně tvůrčích nápadů.
Zdroj: