Prof. Karel Horký oslavil osmdesátiny

V těchto dnech se dožívá významného životního jubilea – svých osmdesátin – významný český lékař a vědec, internista, kardiolog a hypertenziolog prof. MUDr. Karel Horký, DrSc., emeritní přednosta II. interní kliniky 1. LF UK a VFN a také emeritní předseda České internistické společnosti a České společnosti pro hypertenzi, čestný člen řady národních i mezinárodních odborných společností. Prof. Horký se narodil 9. května 1933 v Brně, gymnázium studoval v Třebíči a lékařskou fakultu v Brně; promoval v roce 1957 a dostal umístěnku do Děčína, kde se začal věnovat interně a té zůstal věren celý svůj život. Totéž platí o manželce, s níž se seznámil rovněž už v Děčíně, a konečně i o 1. LF UK, kam přišel 1. listopadu 1960 a kde působí dosud. Třicet let pracoval na III. interní klinice, nejprve pod vedením prof. Charváta a poté prof. Pacovského. „Vzpomínám si, že jednu ze svých úplně prvních služeb jsem sloužil právě s tehdy mladým asistentem Karlem Horkým. Běžná praxe byla taková, že služebně starší šel spát. Od služebně mladšího se očekávalo, že se jej nebude budit – jen kdyby byl skutečně v úzkých. S Karlem to ale bylo jinak, vždy službu dělil napůl, to znamenalo, že se postaral o své pacienty a ještě dohlížel na mě. Vždycky povinnosti spravedlivě rozděloval, což ale ve výsledku znamenalo, že měl práce více než ostatní – a on se jí ochotně ujímal. To jsem u něj viděl jako absolvent a pak už pořád,“ říká prof. MUDr. Richard Češka, CSc., předseda České internistické společnosti ČLS JEP.

Na III. interní klinice K. Horký složil obě atestace z vnitřního lékařství, obhájil práci kandidátskou (1966) i doktorskou (1984), prošel všemi pozicemi od sekundáře přes asistenta a vědeckého pracovníka až po habilitaci na docenta (1988) a jmenování profesorem (1990). Po roce 1989 stejně jako spousta jiných zvažoval, co dál – a protože na III. interní klinice bylo tehdy „přeprofesorováno“, zatímco na jiných byl profesorů nedostatek, přihlásil se do konkurzu na přednostu II. interní kliniky. Konkurz vyhrál a od roku 1990 do roku 1998 tedy vykonával funkci přednosty. „Pro nás mladší byl pan profesor prostě osobnost. Byl a pořád je obrovská autorita s vysokými nároky na sebe i všechny kolem. Nikdy nezvýšil hlas, ale věděli jsme okamžitě, kdy je zle. Vládl klinice stylem gentlemana, jemuž je disciplína naprostou přirozeností,“ vzpomíná současný přednosta „druhé interny“ prof. MUDr. Aleš Linhart, DrSc.

Když pak v roce 1998 prof. Horký předal vedení prof. Aschermannovi, zůstal na klinice a působil jako profesor a vedoucí laboratoře molekulární kardiologie. Až na onen přechod z jedné interny na druhou tedy po celý život zůstal věrný jednomu oboru – interně, a také jednomu pracovišti – 1. lékařské fakultě.

Prof. Horký se stal jedním z nejlepších dědiců odkazu akademika Charváta – odborného i lidského. A naopak sám vychoval řadu vynikajících žáků a nástupců. Když vstupoval do vnitřního lékařství, tvořila ještě interna rozsáhlý, ale celistvý obor. Proces specializace a subspecializace vedl postupně k jejímu oklešťování, takže dnes je omezena dvěma mantinely – na jedné straně všeobecným lékařstvím, na druhé pak jednotlivými odštěpenými specializacemi. Prof. Horký však zůstává přesvědčen o její integrující roli při posuzování poznatků jednotlivých orgánově zaměřených specializací a koordinaci jejich aktivit. Tato reintegrace je významná nejen pro klinickou, ale i pedagogickou a vědeckou činnost.

Nicméně i on, byť zastánce celistvosti interny, se ve své vědecké činnosti specializoval – a to na hypertenzi a zejména mechanismy regulace krevního tlaku. Zde pak od systémového přístupu přes pohled orgánový dospěl až na úroveň buněk a molekul, což prokázal při vedení Laboratoře molekulární kardiologie. „S panem profesorem Horkým mi osud nachystal šťastnou náhodu. Když jsem jako student prvního ročníku 1. lékařské fakulty poprvé vstoupil do budovy III. interní kliniky, byl pan profesor Horký první osobou, kterou jsem tam potkal. Pod jeho vedením jsem pak vystudoval, nastoupil jsem jako pomocná vědecká síla do jeho laboratoře, psal s ním mnoho článků a publikací a nakonec převzal i vedení hypertenzní laboratoře. Byl to zkrátka od první chvíle můj největší učitel,“ uvádí další z předních hypertenziologů prof. MUDr. Jiří Widimský jr., CSc.

V letech 1969–1970 se K. Horkému naskytla příležitost pracovat v proslulém Clinical Research Institute v Montrealu, který jako vůbec první na světě začal studovat systém renin‑angiotenzin‑aldosteron. Pak se do téhož ústavu dostal ještě jednou v roce 1984, kdy začaly být velkým „hitem“ atriální natriuretické peptidy (ANP). Zatímco renin a aldosteron byly vazokonstrikční a natrium‑ ‑retenční působky, v tomto případě šlo naopak o vazodilataci a vylučování natria. V obou těchto oblastech prof. Horký významně přispěl k pokroku poznání. Při svém druhém pobytu v Montrealu se pak setkal s nastupující érou molekulární biologie, kterou pak rozvíjel i u nás doma.

Prof. Horký byl místopředsedou Vědecké rady MZ ČR, předsedou České internistické společnosti a České společnosti pro hypertenzi, působil ve výborech Evropské a Světové internistické společnosti, byl a je členem redakční rady mnoha domácích i zahraničních časopisů. Publikoval více než 500 odborných článků, dvakrát byl oceněn Cenou ministra zdravotnictví ČR za výzkumné výsledky v oblasti hypertenze, v posledních letech proslul zejména jako editor nové encyklopedie medicíny připravené v nakladatelství Galén – Lékařského repetitoria, které se připravuje již ve čtvrtém vydání.

Tak tedy: Ad multos annos!

Zdroj: Medical Tribune