Proč se člověk stal tlustým primátem?
Dnes ohrožený druh šimpanz bonobo, který je považován za nejbližšího žijícího příbuzného člověka, strávil v dávných dobách, stejně jako tráví dnes, většinu dne šplháním a skákáním po stromech a sběrem plodů a listí. Pokud tento jeho životní styl srovnáte se stylem života našich dávných předků, kteří se často museli pohybovat po holých, horkých a neúrodných planinách, začnete asi tušit, proč má náš živočišný druh zcela odlišnou muskulaturu a více tělesného tuku. Dva vědečtí pracovníci publikovali nyní v Proceedings of the National Academy of Sciences výsledky svého třicetiletého studia těl třinácti těchto šimpanzů, kteří uhynuli v zajetí, ve srovnání s daty získanými ze 49 lidských pitev, a to z hlediska evoluce uvedených rozdílů. Třebaže i někteří ze studovaných šimpanzů žijících v zajetí měli nadbytečné kilogramy, v průměru byla jejich tělesná hmotnost tvořena z 10–13 procent kůží, zatímco u člověka je to pouze šest procent. Autoři výzkumu předpokládají, že k zeslabení kožní vrstvy muselo dojít zhruba ve stejné době, kdy Homo sapiens nabyl schopnosti pocení, jež mu umožnila trávit více času na zmíněných otevřených a horkých plochách. Dalším zjištěným rozdílem byl podíl tuku na celkové tělesné hmotnosti – u člověka je to 36 procent (ženy), respektive dvacet procent (muži), zatímco u šimpanzů bonobo pouze čtyři procenta, respektive téměř nula procent. A právě větší podíl tukové tkáně umožnil podle autorů studie dávnému člověku přežít a rozmnožovat se např. i v dobách nedostatku potravy. Naopak chůze po zadních končetinách přinesla postupně oslabení svalstva horní části těla, které člověk na rozdíl od šimpanze nepotřebuje ke šplhání a skákaní ve větvích stromů. Nové poznatky pomáhají podle svých autorů lépe pochopit, jakou moc měl v dávné minulosti přírodní výběr, který dokázal ovlivnit měkké tkáně H. sapiens mnohem dříve, než se začal zvětšovat náš mozek a používání nástrojů formovat náš druh.
Zdroj: