Proč potřebujeme teorii ošetřovatelství
Důležitým znakem teorie je především její úloha při poznávání (gnoseologii). Teorie nabízí znalosti, vědomosti. Pod těmito termíny se rozumí soubor již známých poznatků, který je však uspořádán a dotvořen. Izolovaná fakta jakéhokoli charakteru (například ošetřovatelské události) se začleňují do systému, v němž teorie hledá jejich vzájemné souvislosti, poznává, jak se vzájemně ovlivňují, jak spolu komunikují. Teorie se snaží zjištěné skutečnosti také vysvětlovat, chápat jejich podstatu a příčiny. Vzdělanou sestru ctí zvědavost, klade-li si často otázku „proč“ a hledá na ni odpověď. Toho se dosahuje také myšlením, přemýšlením. Sestra (a lékař) intenzivně pracují, i když „jen“ přemýšlejí. Přemýšlení je klíčem k pochopení. Pochopené vědění je uspořádanou encyklopedií ošetřovatelské moudrosti. V této souvislosti je vhodné připomenout, že ošetřovatelské vědění má různé zdroje poznávání, které většina sester využívá. Je to například aktivizace již dříve známého (nastudovaného, přečteného), zkušenosti (empirické znalosti a dovednosti), vnášení poznatků z jiných oborů a vědních disciplín do ošetřovatelství, někdy i tzv. ošetřovatelský výzkum (ten lze charakterizovat tak, že podněty k němu vycházejí především z ošetřovatelství, úkoly se řeší v průběhu ošetřovatelského procesu a jeho výsledky se v péči o nemocné také realizují). Terminologicky i obsahově je pojmu teorie velmi blízko slovo vědeckost. Adjektivum vědecký je obecně spojováno se znalostmi, má znaky pravdivé solidnosti. Vždyť i celá klinická medicína současnosti je právem považována za medicínu vědeckou, protože je založena na důkazech (evidence based medicine). Snad také proto mají mnohé statutární instituce věnující se ošetřovatelství (katedry, ústavy, či dokonce fakulty) ve svém názvu teorie (a praxe) stejně jako tituly učebnic a skript ošetřovatelských předmětů.
Nejvýraznějším znakem teorie ošetřovatelství je ovšem její spojení s praxí. Tuto skutečnost je třeba praktikujícím sestrám často připomínat, protože si neuvědomují, že právě v této oblasti jsou nezastupitelné. Teoretický poznatek se totiž ověřuje teprve praktickým používáním. Teorie neověřená praxí je pouze předčasnou pravdou, a mnozí ji dokonce považují za knižní neužitečnost. Jedině sestra může svým praktickým počínáním povýšit ošetřovatelské vědění do komplexnosti, a zvýšit tak jeho hodnotu.
Teorie dává ošetřovatelské praxi větší jistotu. Sestra inspirována teoretickými principy lépe chápe, proč je určité praktické funkce prospěšné dělat tak, a nikoli jinak. Ošetřovatelská praxe je cílevědomá aktivita, má určitý záměr - intenci. Dobrá sestra jedná podle předem vymyšleného, po úvaze, nejen podle zvyku. Spojení teorie a praxe má však i opačný směr - praxe teorii klade otázky - inspiruje ji. Mnohé sestry vlastní celý poklad myšlenek, málo jej však uvádějí do stavu pohotovosti.
Postoje sester k teorii závisí mimo jiné na funkčním zařazení a diferencované odpovědnosti. Tak například manažerky ošetřovatelské péče se uplatňují při plnění koncepcetvorné funkce, kterou také teorie má. Učitelky ošetřovatelství se orientují nejvíce na různé aspekty celoživotního vzdělávání. Dominanta zájmu praktikujících sester je v neoddělitelném spojení teorie a praxe, o němž již byla řeč. Snad několik těchto poznámek přivede sestry k zamyšlení nad obsahem pojmu teorie a přesvědčí je o užitečnosti jejího uplatnění v různých oblastech ošetřovatelské praxe.
Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 2/2008, strana A16
Zdroj: