Pro kvalitní péči nás musí být dost

V současné době v ČR neexistuje závazná norma, která by stanovila, o kolik pacientů má, respektive může pečovat jedna sestra během jedné směny. Vyhláška Ministerstva zdravotnictví ČR č. 493/2005 Sb., kterou se vydává seznam zdravotních výkonů s bodovými hodnotami, stanovuje pouze minimální počty sester, které ošetřovatelská jednotka musí mít, aby pojišťovna poskytovanou péči hradila. Součástí této vyhlášky jsou nepříliš přehledné tabulky, z nichž například vyplývá, že standardní interní jednotka o třiceti lůžkách by měla mít 1,33 sester specialistek a 8,55 sester ostatních. „To v reálném životě znamená, že na směnu stěží připadají dvě sestry. Navíc pokud je jednotka menší, počet požadovaných sester se adekvátně snižuje,“ říká prezidentka České asociace sester Mgr. Dana Jurásková, MBA.

„Je také třeba dodat, že tyto počty naprosto nepočítají s tím, že sestry mohou být v pracovní neschopnosti nebo že si berou dovolenou. Není zohledněna ani fluktuace personálu. Trvale přijímáme nové zaměstnance, kteří nemohou pracovat samostatně bez odborného dohledu,“ upozorňuje hlavní sestra Ústřední vojenské nemocnice v Praze Bc. Lenka Gutová.

Každou další sestru navíc je pak třeba vnímat jako důkaz osvíceného myšlení managementu nemocnice, který si uvědomuje, že kvalitu poskytované péče garantuje pouze dostatečný počet dostatečně kvalifikovaného personálu. Spoléhat na tuto osvícenost ale nikdo nemůže – nemocnice není nijak motivována k tomu, aby měla více sester, než je minimální požadavek. V praxi pak je nemálo těch zařízení, jejichž vedení spíše přemýšlí, jak tento nepodkročitelný limit přece jen podkročit.

Když nejsou sestry, nemocnice nepřijímá

V zemích s vyspělým ošetřovatelstvím jsou na tom sestry (a hlavně jejich pacienti) podstatně lépe. „Na první pohled bylo patrné, že pacient je ve finské nemocnici králem. Vše se točí kolem něj. Tomu ovšem odpovídá personální obsazení. I na standardním oddělení má jedna sestra na starosti nejvýše čtyři pacienty. A to ještě na ošetřovatelské jednotce pracuje zvláštní sestra, která se věnuje jen dokumentaci. Ranní hygiena u jednoho pacienta pak běžně trvá více než hodinu. Zdálo by se, že za takových podmínek zůstává velká část pracovní doby sester nevyužitá. Téměř veškerý volný čas ale sestry věnují komunikaci s nemocnými.

Celá péče je maximálně individualizovaná. Každý pacient ví, kdo je ten den jeho sestra,“ říká Bc. Martin Materna, který jako student ošetřovatelství strávil jeden semestr na univerzitě ve finském Lahti. V mnoha státech USA je dáno zákonem, o kolik pacientů maximálně se může sestra starat. Například na standardním oddělení je to v Kalifornii pět, v Pensylvánii šest pacientů. „Pokud je sester málo, zastaví se příjem anebo se oddělení i zavře. Zpočátku mě překvapovalo, že na ošetřovací jednotku pravidelně přicházela manažerka, počítala sestry, počítala pacienty a podle toho příjem řídila,“ říká Mgr. Helena Vaňková, která několik let pracovala jako registrovaná sestra v univerzitní nemocnici v Pittsburghu.

Počet kvalifikovaných sester přitom není jedinou proměnou, se kterou je nutné v této souvislosti počítat. „Různé výzkumy potvrzují, že sester by byl dostatek, kdyby nevykonávaly nekvalifikované práce – administrativní, úklidové, pomocné, donáškové, telefonické, asistenční. Toto vše ale sestry běžně dělají. Téměř denně vidím na chodbách nemocnice sestry, dnes již vysokoškolsky vzdělané, jak tlačí lůžka pacientů. Téměř výjimečně vidím, a omlouvám se těm světlým výjimkám potvrzujícím pravidlo, vézt lůžko lékaře,“ říká Lenka Gutová. I zde je základní problém v penězích. „Nižší kategorie zdravotnických pracovníků u nás chybí. Tyto pozice jsou tak mizerně zaplacené, že na ně použitelné lidi téměř nelze získat,“ říká ředitel Všeobecné zdravotní pojišťovny MUDr. Pavel Horák, MBA.

Není možné přitom spoléhat, že tento problém vyřeší proces akreditace, ať už na národní, nebo mezinárodní úrovni. Příslušné standardy jsou formulovány velmi obecně. „Říkají, že vedoucí zdravotničtí pracovníci plánují a zavádějí do praxe efektivní nemocniční strukturu tak, aby odpovídala rozsahu jejich odpovědností a pravomocí s ohledem na poskytování kvalitní a bezpečné péče. Jinými slovy požadují: musíte mít tolik personálu a musí být řízen tak, aby byly naplněny všechny požadavky na bezpečnost, kontinuitu a další aspekty poskytované péče,“ upozorňuje Lenka Gutová.

Česká asociace sester chce v tomto směru vystupovat aktivněji než doposud. „Musíme dávat zřetelně najevo, že některé věci se nám nelíbí. Mnohem důrazněji než dosud musíme říkat, že k tomu, abychom mohli poskytovat kvalitní péči, nás musí být dost a musíme mít potřebné vybavení a podporu. Víme, ale, že každá pozitivní změna v této oblasti bude stát peníze, a ne malé,“ říká Dana Jurásková.

Všeobecná zdravotní pojišťovna se takovému jednání nebrání. „Zmíněná vyhláška si zasluhuje novelizaci, a to z mnoha důvodů. Jedním z nich je situace v následné péči. Tam nyní tolerujeme i pětadvacetiprocentní nenaplnění požadovaného počtu personálu, ale to by již nemělo v budoucnu pokračovat,“ říká Pavel Horák.

Opusťte sesternu!

Aby však takové úsilí mělo smysl, je nutné překonat ještě jednu překážku – motivovat sestry k tomu, aby, pokud se jim uvolní ruce, svůj čas skutečně věnovaly nemocným. „Řada vnějších faktorů ovlivňujících ošetřovatelství se změnila zásadně. Ošetřovací jednotky se zmenšily, máme pomůcky na jedno použití, jiná je organizace práce, sester je podstatně více. Ke skutečné kvalitativní změně ale nedošlo. Dříve když člověk přišel večer na sesternu, seděla tam jedna sestra. Nyní tam sedí dvě i tři a mezi pacienty stejně nejsou. Nedokázali jsme je přesvědčit, aby k nemocným chodily nejen s ordinacemi lékaře nebo na zazvonění zvonku, ale ze své vůle a snažily se péči poskytovat skutečně aktivně,“ říká profesor Vladimír Pacovský, DrSc., lékař, který se velmi zasloužil o rozvoj českého moderního ošetřovatelství.

Podle Dany Juráskové zde žádné jednoduché řešení není. „Když teď sestry s vypětím sil stíhají udržet oddělení v chodu, jejich čas je skutečně využitý. Jak ale docílit toho, aby se skutečně ujaly svých kompetencí, které mohou vykonávat bez indikace lékaře? Na to není snadná odpověď. Záleží nejen na managementu, ale i na úrovni vzdělání a v neposlední řadě na osobnosti jednotlivých sester,“ říká Dana Jurásková.

Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 12/2007, strana A16

Zdroj: