Přiznat chybu není žádná slabost

*Máte za sebou čtvrtý ročník konference Dny bezpečí, jejž provázelo motto "Bezpečná nemocnice = bezpečná komunikace". O kterých tématech se tentokrát hovořilo a jak může efektivní komunikace pomoci snižování rizik?

Cílem konference je vyměňovat si zkušenosti na přednáškách i v kuloárech. Dojít k tomu, co všechno je třeba udělat, aby byl pobyt pacienta, zdravotníka, ale i návštěvníka v nemocnici co nejbezpečnější. Když se nad tím zamyslím, musím říci, že o bezpečnosti a kvalitě poskytované péče se mluví všude. Dozvídáme se, kolik pacientů je ohrožených, jak velká jsou statistická čísla v USA Ale že bych někde viděl opravdu sofistikované "návody", co by se mělo a co by se nemělo, si vzpomenout nedokážu. Prostě potřebujeme vytvořit taková "pravidla silničního provozu", i když je jasné, že vlivů, které do celého systému vstupují, je ve zdravotnictví tolik, že nemůžeme jednoduše říci "zákaz vjezdu" nebo "příkaz k odbočení vpravo".

U nás je ještě stále zakořeněna určitá hierarchie - samostatně stojí lékaři, samostatně sestry, ostatní personál a bohužel samostatně stojí i pacient. Ale souhra všech, která je nezbytně nutná, pořád trochu pokulhává. A nemocný do tohoto procesu musí být jednoznačně zahrnut - protože není v roli objektu, ale subjektu péče, a měl by se k ní vyjadřovat. Navíc každý pacient je originál a nemusí mu zrovna vyhovovat to, co vyhovuje někomu jinému. Takže se ukazuje, že efektivní komunikace je velmi důležitá - nejen ta verbální, ale řekl bych i ta procesní.

* Během programu konference zazněly nejen prezentace vítězných projektů soutěže Bezpečná nemocnice, ale také vyžádané přednášky odborníků, kteří se problematikou bezpečí zabývají. Jednu z nich měla na téma bezpečná nemocnice i pro zdravotníky také Mgr. Dana Jurásková, Ph.D., MBA, ředitelka Všeobecné fakultní nemocnice v Praze. Jaká jsou nejčastější rizika a jak jim předcházet?

Bezpečnost se samozřejmě týká i samotných zdravotníků. Jde o zdravotní rizika související například s ředěním některých farmak nebo manipulací s jehlami. Dále sem patří otázky spojené s fyzickým bezpečím personálu - v nemocnicích jsou poměrně rozlehlé prostory a dlouhé chodby, takže není vždy úplně jednoduché monitorovat pohyb lidí přicházejících zvenčí. Třetí oblastí je bezpečí řekl bych "právně-psychické". Mnohdy - a to myslím, že je obecný rys - vzniknou velké problémy řetězením těch drobných.

Ve zdravotnictví speciálně je potřeba vychovávat zaměstnance k tomu, že není vůbec žádná slabost přiznat chybu, že je potřeba ji oznámit a vzít si z ní to pozitivní. Protože pokud jedna malá chyba následuje druhou, může nakonec dojít třeba k záměně léků, která může mít pro nemocného fatální důsledky. Pokud se zbavíme jakési falešné solidarity či obavy z postihu a chybu dokážeme přiznat hned na začátku toho řetězce, nemusíme pak řešit forenzní dopady.

* Už jste se dotkl právních aspektů komunikace. S tím nepochybně souvisí i problematika informovaného souhlasu, která je u nás asi stále docela žhavá ...

Zdravotníci si často neuvědomují, že nemocný přichází do zdravotnického zařízení vystresovaný a v obavách z budoucnosti. Osobně bych si představoval, že by se s informovaným souhlasem mělo pracovat daleko více, pacientovi by mělo být dopředu jasné, co se s ním bude dít a proč. Měli bychom si tedy vždy najít dost času na to mu vše vysvětlit. Když budete stát chvíli v nemocnici jako nezaujatý pozorovatel, uvidíte, že hlavně v těch menších je docela cvrkot, v těch velkých je to zase naprosto neosobní. Aktuálně je asi nejžhavější masivní kampaň výchovy pacientů v této oblasti.

Na konferenci byly také vyhlášeny výsledky soutěže Bezpečná nemocnice, letos poprvé rozdělené na dvě sekce - technicko-provozní a ošetřovatelko-medicín-

Dokončení na str. 2 a 3

skou. Jak se vám toto členění osvědčilo?

Podle mého soudu velmi, protože dříve bylo poměrně obtížné srovnávat projekty zaměřené na ošetřovatelství s těmi spíše technickými. Hodnotitelé tak letos mohli být objektivnější a projekty nemocnic, k nimž mají nějaký subjektivní vztah, neposuzovali. Osobně jsem například nehodnotil práce zdravotnických zařízení z Kraje Vysočina.

* Jaká byla úroveň přihlášených projektů?

Soutěž má kromě jiného představit příklady dobré praxe a nabídnout širokému spektru zdravotnických zařízení způsob omezení rizik. Jasně se ukazuje, že v českém zdravotnictví pracuje obrovské množství schopných a kreativních lidí. Troufnu si říci, že zájem o tuto akci se stále rozšiřuje, protože si účastníci mohou předávat velmi cenné zkušenosti a nápady. V technické sekci byly k vidění projekty zaměřené na různá opatření či úpravy, jež třeba nejsou dostupné komerčně. V sekci ošetřovatelské zase projekty orientované na zjednodušení nebo zlepšení úrovně konkrétní činnosti. Důležitá - a asi i nejcennější - je skutečnost, že každý prezentovaný projekt musí být opakovatelný, aplikovatelný v jakémkoli zdravotnickém zařízení.

Každý, koho nápad kolegů zaujme, si jej tedy může upravit pro potřeby své nemocnice. Například letošní vítězný projekt Nemocnice Havlíčkův Brod se zaměřil na jednoduchou pomůcku - bezpečnostní pás -, který má zabránit pádu pacienta z vozíku či ze sedačky. Takové situace se přece v nemocnicích dějí běžně

* Právě tento projekt jste jako hejtman Kraje Vysočina hodnotit nemohl. Nicméně systém Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, který byl zaměřen na elektronické sledování nežádoucích událostí, ano. Stal se podle vás oprávněně vítězem v kategorii technicko-provozní?

Podle mého názoru je to skutečně fantastický projekt, protože v podstatě na bázi anonymity v obrovské organizaci s více než 3 000 zaměstnanců umožňuje hlášení jakýchkoli nežádoucích stavů - od technických závad přes nevhodné chování uklízeček až po problémy na jednotlivých odděleních. Do systému má přístup skutečně každý zaměstnanec. Kolegové při prezentaci projektu poukázali na báječnou skutečnost, že počet hlášených událostí postupně roste s tím, jak se pracovníci přestávají bát do systému zapisovat a jak zjišťují, že evidované závady - třeba kapající kohoutek - jsou opravdu odstraněny.

* Odborná devítičlenná porota letos posuzovala 16 projektů předložených 13 lůžkovými zdravotnickými zařízeními. Je to dost?

Samozřejmě, že je to stále málo. Čím více si budeme vyměňovat informace a čím více poznáme nápadů, které se dají použít dále v praxi, tím lépe pro nás zdravotníky i pro pacienty. Proto velmi kvituji, že by k celé akci chtěla přistoupit také Česká asociace sester.
Jsme otevření všem, kdo s námi chtějí spolupracovat a budou ctít naši myšlenku.

* Jak se své role ujali nově přistoupivší partneři - společnost Johnson & Johnson a obecně prospěšná společnost Project HOPE?

Oba tyto partnery jsme oslovili s ohledem na to, že jsou leadery ve svém oboru a že projevili skutečný zájem o naši akci. Domnívám se, že společnost Johnson & Johnson, jejíž krédo mimo jiné obsahuje i myšlenky o bezpečnosti pacientů, celé akci nesmírně prospěla svou širokou mírou pokrytí republiky různými kontakty, svým newsletterem a dalšími aktivitami. Jejich rozhodnutí přistoupit ke konferenci Dny bezpečí bylo podle mého soudu fantastické a jsem rád, že mají i nadále zájem spolupracovat. Project HOPE, který je zaměřen na výchovu a vzdělání ve zdravotnictví, zase může svými aktivitami posunout celou akci do praktických poloh - nabízí se například propojení se vzdělávacím programem Nil Nocere.

Pokud by se v příštím ročníku zapojila také Česká asociace sester nebo jiná profesní sdružení, byl bych tomu velmi rád, protože je to vždy signál, že děláme něco, co asi není úplně špatné. Netajím se názorem, že sestry tvoří atmosféru v nemocnici, jsou hnacím motorem zdravotnického zařízení a že lékaři spíše tvoří know-how - je to obdobné jako v letadle, které sice bez pilota nelétá, ale stevardky a pozemní personál jsou k tomu také nezbytně nutní a dělají zázemí. Rozpohybovat celou konferenci je tedy opravdu náročné. Ale z mého pohledu je asi nejcennější, že ji vlastně rozpohybovávají ti, kdo mají o problematiku bezpečí skutečný zájem, a že to není nic uměle vytvářeného.

* Mohl byste prozradit cíle pro další ročníky konference?

Osobně budu spokojen, pokud si většina zaměstnanců zdravotnic-

Dokončení na str. 3

kých zařízení bez ohledu na profesi uvědomí, že bezpečnost je zásadní věc, která musí být zahrnuta do péče. Že nejde jen o operaci, píchnutí injekce nebo napsání chorobopisu. Vůbec bych se nebránil, kdyby ke konferenci svým názorem přispěla i pacientská veřejnost. Uvědomuji si, že laici se asi na podobné akce dívají trochu s odstupem, protože mají obavu, že jsou příliš odborné - naši spoluobčané sice mluví skoro do všeho, ale ve zdravotnictví mají určitý blok nebo pocit, že jde o "něco za bariérou". Takže pokud by se toto podařilo prolomit, byl bych velmi rád. Samozřejmě bych také uvítal, kdyby počty projektů nadále stoupaly a kdyby se ty úspěšné rozšiřovaly i v jiných zdravotnických zařízeních. Tím by se ukázalo, že celá akce není samoúčelná a že bylo vlastně dosaženo cíle, který jsme si stanovili už na počátku.

* Uvažovali jste také o spolupráci s ministerstvem zdravotnictví?

Určitě ano. Pan ministr Heger vyjádřil naší akci podporu tím, že přijel na zahájení odborného programu a předal ocenění vítězným projektům. Ministerstvo zdravotnictví také vyslalo svého zástupce do hodnotící komise. Z mého pohledu by ministerstvo mělo bezesporu stát v čele výchovy pacientů, což by mělo vliv na poměrně rychlé zvýšení úrovně vzájemné komunikace, ale i úrovně ošetřovatelské péče, a poklesl by počet, řekněme, pocitů špatných přístupů, žalob a podobně. Za 35 let praxe je moje zkušenost taková, že když pacientovi vysvětlíte, co s ním bude, tak on informaci třeba hned nepřijme, ale zcela jistě nad ní přemýšlí. Vždy jsem říkal kolegům, a říkám stále, že i když je pacient rozzlobí, nesmějí mu to dávat najevo - a nemocný se k nim pak rád vrací. A na jeho doporučení přicházejí i další příbuzní a známí. Je to podobné, jako když jdete do restaurace - i když bude mít pět hvězdiček, ale jídlo vám tam chutnat nebudete, už tam podruhé nezajdete. Řetězec sdílení vzájemných zkušeností funguje všude a vytváří náboj popularity.

---

Zdroj: Medical Tribune