Připomenutí humanisty a uznávaného vědce
Na prof. Jiřího Šonku jako na svého přítele a učitele zavzpomínal v úvodní přednášce doc. MUDr. Vojtěch Hainer, CSc., z Endokrinologického ústavu v Praze. Připomněl, že všichni, kteří ho znali, na něj budou vždy vzpomínat jako na lékaře humanistu s úžasným vztahem k pacientovi. V povědomí odborné veřejnosti zůstane jeho jméno spojováno s obezitou, pentózovým cyklem a dehydroepiandrosteronem. Tomuto steroidu, o který se prof. Šonka zajímal celý svůj profesní život, byly také věnovány jeho průkopnické práce publikované v letech 1964 až 1965 například v britském Lancetu nebo později v časopise Endocrinology. Kromě výzkumu dehydroepiandrosteronu se také v mnoha svých studiích zabýval metabolickými a hormonálními důsledky hladovění u obézních pacientů. Vedle vědy se ovšem věnoval i praktické obezitologii. Účastnil se tradičních „šonkovských“ redukčních kursů v Roudnici nad Labem, které v té době neměly obdoby, a podporoval také využívání kognitivně behaviorální terapie v redukčních klubech. „V padesátých letech nebyl život profesora Šonky vůbec lehký a s nepochopením při realizaci svých ideálů se potýkal i později. Nikdy se však nenechal odradit,“ vzpomíná doc. Hainer.
Obezita představuje multifaktoriální onemocnění, na jehož rozvoji se významně podílejí genetické predispozice. Jak uvedl doc. Hainer, do roku 2005 bylo popsáno asi 600 kandidátních genů obezity, ale ve více než pěti studiích bylo sledováno pouze 31 z nich. Zjistilo se, že někteří pacienti jsou v důsledku své genetické výbavy více náchylní k ukládání tělesného tuku. „Proto bychom si měli uvědomit, že ne vždy obézní, kteří mají při terapii malé hmotnostní úbytky, nespolupracují. U některých z nich mohou za pomalejší redukci hmotnosti jejich geny. Na druhou stranu je ovšem nemocným, kteří s tímto argumentem přicházejí, potřeba zdůraznit, že ani jejich nepříznivé genetické vybavení jim při adekvátní terapii v hubnutí nezabrání,“ říká doc. Hainer.
Nadějný adiponektin
Jednou z terapeutických možností, kterou vědci studují, je využití adipocytárních hormonů k regulaci příjmu potravy. V tomto smyslu se nejnadějněji jeví použití leptinu. U ostatních hormonů produkovaných tukovou tkání se zdá, že ovlivňují energetický metabolismus spíše nepřímo. Podle doc. MUDr. Martina Haluzíka, CSc., ze III. interní kliniky 1. LF UK a VFN v Praze však mělo podávání leptinu výrazné účinky pouze u pacientů s úplným nedostatkem tohoto hormonu, kterých však je velmi málo. U ostatních obézních nebyly výsledky klinických studií přesvědčivé, což mohlo být způsobeno poruchou transportu tohoto hormonu přes hematoencefalickou bariéru u obézních pacientů. „Z experimentů se zdá být nadějnějším použití agonistů leptinového receptoru. Díky své malé molekule totiž snadno hematoencefalickou bariérou pronikají. Nejperspektivnějším adipocytárním hormonem však pravděpodobně bude adiponektin, který zatím na klinické testování teprve čeká,“ shrnuje perspektivy léčby obezity doc. Haluzík. V experimentu byly u tohoto hormonu prokázány významné protizánětlivé, inzulinsenzitizující a antiaterogenní účinky.
Self-management obezity
Možnosti ovlivnění široké populace lidí s nadváhou ještě v době, kdy není nezbytné vyhledat lékařskou pomoc, se ve své přednášce věnoval prof. MUDr. Štěpán Svačina, DrSc., ze III. interní kliniky 1. LF UK a VFN v Praze. Seznámil posluchače s projektem 6. rámcového evropského programu Health Plus, který je zaměřen na vytvoření softwaru pro zpracování informací o životním stylu (především stravovacích návyků) a jenž by měl také pomoci životní styl ovlivnit. V rámci projektu je vytvářena tzv. federovaná evropská databáze potravin, která je pro české uživatele dostupná prostřednictvím programu NutriDan. Uživatel díky němu může opakovaně analyzovat svůj dietní příjem a fyzickou aktivitu. Po vyhodnocení program navrhuje úpravu režimu, např. vynechání či omezení některé potraviny nebo její náhradu za jinou. Návrhy se mohou týkat také změn ve fyzické aktivitě. Jak uvedl prof. Svačina, omezenější bude použití softwaru u složitějších pacientů, např. diabetiků na inzulinu. V tomto případě počítač nemůže nahradit osobní konzultaci s lékařem. Kromě laické veřejnosti však program bude užitečným pomocníkem i pro lékaře, kteří mohou s jeho pomocí pacientům snáze prezentovat výsledky změn v jejich jídelníčku.
Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 3/2007, strana A11
Zdroj: