Primář Sova, epigenetické sítě a náš volební rok

Volby 2010 mohou být závažnější než jiné. Fejeton v prvním letošním čísle MT zdůraznil jejich význam pro změnu a vývoj; popsal je jako střet reformátorů s konzervativci, či dokonce těch, kdo to myslí dobře, s těmi, co to dobře nemyslí. Připomněl nebezpečnost zdánlivě malých, avšak bubřících chyb v kořenech institucí. Svým způsobem předestřel boj se špatností a nedokonalostí a apeloval na výběr "těch nejlepších": potřebujeme ty, kdo to myslí dobře, jsou progresivní a zplodí dokonalé zákony i instituce.

Nezbytnost reforem (v zásadě pravicových, konzervativně liberálních) např. ve školství, zdravotnictví, sociálním zabezpečení je nesporná. Jenže jenže jak je prosadit a především udržet? A˙o čem vlastně především jsou všechny volební roky, každé volby a celá demokracie? Je opravdu alfou a omegou generování těch nejprogresivnějších a "nejlepších"? Bylo by zárukou vítězství takové "Strany (seriálového) primáře Sovy", který "to dobře myslil" celý život, s Mirkem Dušínem, princem Míroslavem, princeznou Maruškou, co má sůl nad zlato?

Nebylo by pak ovšem na místě - po velké volební změně - volat parafrází Fausta, ó strano, jsi tak krásná, postůj, setrvej, od voleb k volbám na věčné časy přetrvej? Nebylo by logické vybavit absolutní progresivce také absolutními pravomocemi, aby mohli své absolutní úkoly absolutně zvládnout? Ovšem nesmál by se Mefisto progresivnímu pádu do totál(it)ně absolutní oligarchie, pokud ne monarchie?

Demokracie je především o dělbě a kontrole moci, o konsensu a soužití názorů - o "těch nejlepších" a řízeném pokroku je (osvícený) absolutismus. Zvláště zočivoči stagnacím a potřebě reforem se akcentuje jeden ze základních střetů lidstva, alespoň jeho západní civilizace, rozpor dvou pojetí člověka, společnosti a správy věcí veřejných. První je uchvácen dokonalostí a ideálem. K jeho kmotrům patří Platón s Ústavou ideálního státu a všichni utopisté. Jde o svět heroů, ideálních sociálních konstrukcí a dokonalých zákonů, v němž jsou upozaděni lidé nedokonale podřadní - otroci, plebejové, lůza, sociální gammy a delty. Selhávající lidé hatí absolutní ideály - ideálnímu vládci je třeba svěřit absolutní moc.

Čím větší úkoly a naléhavější reformy, tím centralizovanější moc, úpornější výchova, větší poslušnost i uniformita, hlubší podřízenost jedince společnosti až spartského typu. Pokud přesto věci nefungují (jakože nefungují), nastupuje odhalování škůdců vnějších i vnitřních.

Druhý koncept vychází z hříšnosti, hlouposti a chybování běžných lidí, kteří jsou přesto schopni za jistého uspořádání svou společnost úspěšně spravovat. Již Římané pochopili, že se musíme bát sami sebe, a rozvinuli právní systém. Křesťanství odmítlo nadlidi; středem dění učinilo chybujícího člověka a princip veřejné služby. Z těchto kořenů vyrostla liberální demokracie. I˙v ní jsou osobnosti velevýznamné, výběr a výchova lidí nezbytné.

Důležitější jsou však demokratické principy a procesy - dělba a kontrola moci, správa společnosti od obcí zdola nahoru, průběžné korigování chyb, korektní střetávání koncepcí, respektování pravidel, kultura vztahů, různorodost, zodpovědná svébytnost, právo, etika. Nezbytná je autentická opozice nemrzačená opozičními smlouvami.

Volby z několika politických stran či kandidátů formálně probíhají i v prapodivných despociích, ve zmanipulovaných či zatuhle paternalistických institucích. Třebaže dosadí k moci tzv. progresivní či "slušnou" garnituru, nenaplní ideál ani evoluční potenciál demokracie, nejsou-li provázeny otevřenou společností práva, autentických vztahů, přirozené angažovanosti, tolerance, nadosobních hodnot a krátkých zpětných vazeb, tím, čemu T. G. Masaryk říkal demokratismus, demokratické prostředí. Nápadně to připomíná korekci exprimovaných genů epigenetickými sítěmi modulativních vlivů.

Jde nejen o to, kdo je exprimován, ale také v jakém prostředí, s jakými regulátory se uplatňuje. K nejhorším scénářům patří mafiánské zákulisní manipulování zvolených osobností obslužným prostředím (kryptokracie) i vymanění populistů z regulačních vlivů, aby "nejlepší úmysly nejrychleji přetavili v obecné blaho". Obojí je soumrak demokratického uspořádání, po němž následuje pokus o nadvládu lidí zvláštního vyražení Takže zpět na začátek: jistě potřebujeme ty, kdo to myslí dobře a jsou progresivní, ale především potřebujeme kultivaci tolerantního, slušného, kreativního demokratického prostředí, potřebujeme peroutkovsky a čapkovsky evoluční "budování státu", nikoli revoluční výměny garnitur, byť "za ty nejlepší".

Zdroj: MEDICAL TRIBUNE