Příloha - Pokroky v léčbě virové hepatitidy C. Vývoj u hepatitidy C je až neuvěřitelný

„Vždycky jsou velice smutné ty okamžiky, kdy je diagnostikován člověk v sedmdesáti letech s cirhózou jater nebo s hepatocelulárním karcinomem na podkladě chronické hepatitidy C, a my víme, že infekce mohla být třeba dvacet let vyléčena a ke vzniku tak závažného stavu vůbec nemuselo dojít,“ říká prof. MUDr. Petr Husa, CSc., z Kliniky infekčních chorob LF MU a FN Brno.

• S jakým pocitem jste přijal zprávu, že letošní Nobelova cena za medicínu byla udělena vědcům, kteří stáli u objevu viru hepatitidy C?

Samozřejmě mě toto rozhodnutí komise velice potěšilo, protože celý svůj profesionální život se věnuji diagnostice a léčbě virových hepatitid. První takové pacienty jsem léčil v době, kdy virus HCV ještě objeven nebyl. Onemocnění, o kterém hovoříme, se říkalo non‑A a non‑B hepatitida. Naplňuje mě určitou hrdostí, že jsem si vybral perspektivní část medicíny. Mohl jsem v průběhu jedné profesionální kariéry sledovat neuvěřitelný vývoj. Na jeho začátku stály metody léčby, které ze současného pohledu vypadají až primitivně. Na konci pak máme vysoce sofistikované postupy, které jsou schopny vyléčit naprostou většinu pacientů s tímto potenciálně závažným onemocněním. Mám také dobrý pocit z toho, že jsme k této obrovské změně přispěli. Zúčastnil jsem se mnoha desítek klinických studií zaměřených na výzkum nových léků na léčbu chronické hepatitidy C, takže jsem svou malou dávkou pomohl tomu, že se tyto přípravky dostaly do klinické praxe.

• Jaké tedy byly léčebné postupy u tohoto onemocnění před, řekněme, třiceti lety?

Touto problematikou jsem se začal intenzivněji zabývat začátkem devadesátých let. Tehdy jsme měli k dispozici pouze interferon alfa. Říkalo se mu konvenční nebo standardní nebo také klasický interferon alfa. Měl krátký biologický poločas, takže se musel dávat třikrát týdně nebo obden, v podstatě šlo o určitou analogii s léčbou chronické hepatitidy B.

• Jaké se tehdy daly očekávat výsledky?

Dá se shrnout, že špatné. Po půl roce jsme vyléčili zhruba pět procent pacientů za cenu řady nežádoucích účinků léčby, především chřipkových příznaků, anémie, padání vlasů, hubnutí či gastroenterologických symptomů – tedy typických doprovodných projevů léčby interferonem alfa. Někdy v roce 1996 se objevil ribavirin, což je perorálně podávaný nukleosidový analog, který se přidal k subkutánně aplikovanému interferonu alfa. Úspěšnost léčby se výrazně zlepšila. Dostali jsme se na třicet až třicet pět procent vyléčených nemocných. Na začátku tohoto tisíciletí se objevila depotní forma interferonu, takzvaný pegylovaný interferon alfa, i ten se podával s ribavirinem. S touto kombinací jsme u genotypu 1, který v té době v České republice jednoznačně převládal, dosáhli úspěšnosti léčby padesát až padesát pět procent, u genotypu 2 a 3 pak nějakých osmdesát až osmdesát pět procent úspěšnosti.

• A jak vypadá současná situace?

Posledních asi pět let léčíme výhradně perorálními léky, které se označují jako přímo působící virostatika. Úspěšnost léčby se v současnosti blíží sto procentům. Můžeme říci, že když lidé tyto léky užívají, a to po krátkou dobu, zpravidla osmi nebo dvanácti týdnů, tak jsou až na výjimky trvale vyléčeni. Léčba je přitom téměř nezatěžuje nějakými nežádoucími účinky. U chronické hepatitidy C dnes můžeme pacienty definitivně zbavit virové infekce, což je velký rozdíl proti chronické hepatitidě B nebo HIV infekci, kde je efekt terapie limitován pouze po dobu podávání léku. Jakmile léčba skončí, obnovuje se množení viru a je potřeba terapii znovu nasadit. U hepatitidy C, když je pacient dvanáct týdnů po skončení léčby negativní, nemá tedy prokazatelnou nukleovou kyselinu viru v periferní krvi, tak je definitivně vyléčen. Může se sice reinfikovat, protože protilátky nejsou protektivní, ale k tomu dochází docela vzácně a prakticky výhradně u injekčních uživatelů drog, kteří pokračují ve svém rizikovém chování.

• Jak se v průběhu doby, o které hovoříte, měnilo spektrum pacientů s diagnostikovanou HCV?

Významně. V devadesátých letech jsme se setkávali prakticky výhradně s lidmi, kteří se infikovali krevními transfuzemi nebo vzácně i přenosem orgánu při transplantaci. S testováním dárců krve na přítomnost protilátek anti‑HCV se začalo kolem roku 1992. Pak postupně začalo přibývat injekčních uživatelů drog. V současnosti jsou to v drtivé většině právě lidé, kteří mají v anamnéze rizikovou aplikaci drog, třeba i jednorázovou, a jenom občas jsme schopni diagnostikovat infekci u člověka, který se infikoval při transfuzi před rokem 1992.

• Kolik může být v České republice lidí s HCV, kteří o svém onemocnění nevědí?

Odhadujeme, že asi 0,4 až 0,5 procenta naší populace může mít chronickou infekci virem hepatitidy C, tedy zhruba čtyřicet až padesát tisíc lidí. Jde ale o hrubý odhad, mimo jiné proto, že se již dlouho nedělala žádná séroprevalenční studie. Infekce mezi injekčními uživateli drog je z velké části zmapována, o těchto nemocných se do značné míry ví a jde spíše o zajištění jejich spolupráce při léčbě, případně o prevenci reinfekce po vyléčení. Bohužel se obávám, že naprostá většina těch, kteří se infikovali z krevních transfuzí, již zůstane nediagnostikována po celou dobu svého života.

• Co to pro daného člověka znamená, že jeho onemocnění není diagnostikováno?

Pokud nikoho nenakazí a pokud se nedostane do stadia jaterní cirhózy, tak se prakticky nic neděje. Vždycky jsou ale velice smutné ty okamžiky, kdy je diagnostikován člověk v sedmdesáti, osmdesáti letech s cirhózou nebo s hepatocelulárním karcinomem na podkladě chronické hepatitidy C, a my víme, že mohl být třeba dvacet let vyléčen, a mohla se tak výrazně snížit pravděpodobnost vzniku zhoubného nádoru nebo konečného stadia cirhózy. Dnes je hlavním úkolem správně vytipovat rizikové skupiny a diagnostikovat co největší počet lidí. Léčba už v podstatě není problém, protože naprostá většina těchto pacientů je relativně jednoduše vyléčitelná.

Zdroj: MT