Příloha - Pokroky v léčbě virové hepatitidy C. Otázka pro: doc. MUDr. Jana Šperla, CSc.

Otázka pro doc. MUDr. Jana Šperla, CSc., Klinika hepatogastroenterologie IKEM: Jak dostupnost moderní terapie hepatitidy C ovlivnila program transplantace jater?

Nepochybně významně. Již od roku 2013, kdy na scénu vstoupila nová přímo působící antivirotika, se začaly měnit údaje v transplantačních registrech, a to jak v evropském, tak v americkém. Od té doby zaznamenáváme výrazný pokles v počtu transplantací pro virovou hepatitidu C (HCV). Neznamená to ale, že důsledky tohoto onemocnění zcela mizejí. Pacienti, kteří jsou díky moderní terapii vyléčeni z HCV ve stadiu cirhózy, stále ještě mají poměrně vysoké riziko hepatocelulárního karcinomu. Pokud se to stane, jsou potom transplantováni s diagnózou nádoru jater a HCV ve statistikách indikací nefiguruje. Počet pacientů indikovaných k transplantaci pro hepatocelulární karcinom zatím stále stoupá, projevuje se zde určitá setrvačnost. Roste i počet transplantovaných pro non‑alkoholickou steatohepatitidu, což je nemoc významně asociovaná s obezitou. Celkový počet transplantací jater buď zůstává stejný, nebo se mírně zvyšuje. Pro pacienty s HCV je ale velmi významné, že jdou k transplantaci bez virové infekce, takže HCV po transplantaci nemůže rekurovat a nemůže způsobit závažné poškození štěpu jater. To bylo častou příčinou úmrtí pacientů transplantovaných pro HCV v minulosti. Dnes lidé transplantovaní pro hepatitidu C, ale již bez viru, žijí úplně stejně jako pacienti s jinými diagnózami. Dokonce je to tak, že pokud se nestihne léčba hepatitidy C před transplantací, nové léky lze podávat bez velkého omezení i po transplantaci. Dříve jsme pro rekurenci léčili prakticky všechny transplantované pro HCV. Měli jsme k tomu k dispozici nespecifickou léčbu založenou na imunostimulaci. Trvala rok i déle a někdy jsme ji i třikrát opakovali, což znamenalo eskalaci nákladů. S rekurencí byla spojena řada poměrně dlouhých hospitalizací a vyžadovala množství dalších podávaných léků a prováděných výkonů. O přínosu nových antivirotik pro tuto skupinu nemocných tak nelze vůbec pochybovat.

Podstatné je, že přímo působící antivirotika jsou pro naše nemocné dostupná. Pokud mluvíme o pacientech v souvislosti s transplantací jater, ti tuto léčbu nepochybně potřebují a také o ni stojí – adherence zde nebývá problém. V případě potřeby ji dostanou všichni a dostanou ji bezodkladně.

Méně se hovoří o souvislosti HCV a léčby renálního selhání. HCV v minulosti významně negativně ovlivňovala i program transplantace ledvin. Většina pacientů je před transplantací léčena pravidelnou hemodialýzou. Prevalence infekce virem hepatitidy C mezi hemodialyzovanými pacienty extrémně klesla z nějakých třiceti, čtyřiceti procent před deseti a více lety na možná méně než pět procent. Stejně to u některých pacientů představovalo významný problém. Kvůli imosupresivům podávaným pro udržení transplantovaného orgánu se infekce v játrech reaktivovala a setkávali jsme se s tím, že probíhala pod klinickým obrazem subakutního nebo i akutního selhání jater. Moderní léčba nám umožnila vyléčit z HCV prakticky všechny hemodialyzované nemocné. Téměř už neexistuje pacient čekající na transplantaci ledviny, který by měl HCV, a tím pádem ani ten, který by ji měl po transplantaci. Samozřejmě i zde platí, že s nástupem nových přímo působících antivirotik jsme z HCV vyléčili i ty nemocné, kteří již byli po transplantaci a byli HCV pozitivní.

Zdroj: MT