„Příběhy z cukru“ ukazují život diabetiků

První prosincový týden byla v Praze slavnostně pokřtěna kniha „Příběhy z cukru“, která ojedinělým způsobem přibližuje život diabetiků či jejich blízkých. Její základ tvoří jedenáct příběhů vzniklých na základě literární soutěže, kdy organizátoři oslovili nejširší veřejnost s výzvou: Pošlete nám nejdojemnější, nejveselejší, nejdramatičtější, nejstrašidelnější, nejnapínavější, zkrátka nej… příběh nebo povídku o životě s cukrovkou. Celkem se sešlo osmdesát příspěvků. Z nich deset vybrala odborná porota, v níž, mimo jiné, zasedali známí spisovatelé Ondřej Neff a Rudolf Křesťan. Jedenáctý nejlepší příběh určili svým hlasováním čtenáři stránek soutěže www.rok1.cz a dále čtenáři www.doma.cz. Sbírku povídek dále rozšiřují texty od předních českých lékařů a dalších profesionálních autorů, např. Rudolfa Křesťana, Radkina Honzáka nebo prof. Štěpána Svačiny. Kniha, již vydává nakladatelství TRITON, je dostupná v elektronické podobě, např. na www.rok1.cz. Organizátorem soutěže byla společnost Optima Health ve spolupráci s Diabetickou asociací ČR. Přinášíme zde úryvek z textu Marcely Levíčkové „Dědeček“.

Cukerin

Děda onemocněl cukrovkou pár let po mém narození. Takže cukrovka k němu zkrátka patřila. Dědeček zespodu byl dědeček s cukrovkou. Jako malá jsem po příčinách či průběhu diabetu nikdy nepátrala. Pro mě jeho nemoc znamenala jen to, že mu nemám nabízet bonbony. Také jsem věděla, že kávu smí sladit pouze cukerinem (což byla taková malá sympatická kolečka) a že ho babička bude hubovat, když sypání úmyslně přežene.

Ještě si vzpomínám, že měl zásobník na barevné léky. Ve své dětské hlavě jsem si vytvořila jednoduchou rovnici. Děda má v sobě hodně cukru, proto už nesmí žádný další.

Jako dítě jsem se strachovala, že když budu jíst hodně sladkostí, budu mít taky v důchodu cukrovku. Celé dva měsíce jsem všechny bonbony, které jsem dostávala, schovávala v pokojíčku. Pak jsem se ale seznámila v pražské nemocnici při odběrech s malým klukem. Jemu prý berou krev proto, že má cukrovku. A tak jsem všechny poschovávané bonbony snědla.

Myslím, že jsem se cukrovky příliš nebála. Dokud nemuseli dědovi amputovat levou nohu nad kolenem. Pamatuji si, že byl dlouho v nemocnici, že se doma všichni dohadovali, kde bude nejlepší nohu useknout. Můj pohled na cukrovku se rázem změnil. Říkala jsem si, že to má dědeček určitě za to, že občas porušoval dietu. Za to, že nejedl jenom oplatky s nápisem „Dia“. Za to, že si dával občas slivovici a každý den pivo. Sekání nohy mi však přišlo jako krutý trest.

Když se děda vrátil z nemocnice, byl laskavější a my ostatní jsme na něj taky byli hodnější. Ten kousek nohy, co mu zůstal, měl překrytý spoustou obvazů. Zpočátku to byl pro mě velice nepříjemný pohled, protože jeho noha byla první neviditelnou končetinou, kterou jsem kdy viděla, ale časem jsem si zvykla.

Vzpomínám si, jak mi jednoho dne vyzradil tajemství – dostane speciální umělou nohu! Byla jsem z té divné nohy nadšená! Vypadala jako noha pro panenku, jenom obrovská. Babička dědovi vždy obmotala obvazem kousek zbytku nohy, potom nasadila protézu, vybrala dvě stejné ponožky, přes protézu stáhla kalhoty, nasadila botu na zdravou nohu a nic nebylo poznat!

Dědeček musel ještě chvíli používat berle, pak se začínal učit chodit bez nich. Jednou mi řekl: „To jsem si nikdy nepomyslil, Marcelko, že se na starý kolena budu muset učit zase chodit!“ Jenže se rozchodil a bylo zase dobře.

Smlouva s Pánem Bohem

Postupem času jsem se ale naučila, že s cukrovkou není nikdy moc dlouho dobře. Chvíli je všechno v pořádku, chvíli máte pocit, že je konec. A nebylo tomu jinak ani s dědou. Objevily se komplikace s ledvinami. Záchvaty bolesti. Nejčastěji v noci.

Pamatuju si, jak babička s hysterií doběhla pro tátu. Volala se sanitka. Tu noc jsem celou probděla a úplně poprvé v životě se pomodlila. Vzhledem k mé silně ateistické rodině jsem nevěděla, jak se to dělá, ale něco jsem znala z televize. Z mého pokojíčku bylo vidět na kostel. Klekla jsem si k oknu, udělala křížek a uzavřela jsem s Pánem Bohem smlouvu: „Pane Bože, dej, ať se dědeček vrátí z nemocnice…, já ho mám moc ráda…, nedovol, aby mi někdo umřel!!! Mně se přece nemůže nic takového stát!!! Pane Bože, pokud mi ho vrátíš, slibuju, že se budu učit, že budu hodná a že už nikdy nevyhodím svačinu do koše! Amen.“

A on se vrátil! Bez ledviny, ale vrátil se! Co na tom záleželo? Bez nohy, bez ledviny, hlavně že je doma! Sanitku jsme pak volali ještě několikrát, ale má modlitba vždy pomohla. Myslím, že jsem nikdy nebyla Bohu blíž než tenkrát. V tu dobu jsem věřila. Věřila jsem, že mé modlitby jsou vyslyšeny.

Přece jen jsem však i jako desetiletá poznala, že dědeček už není jako dřív. Měl propadlé tváře a hůře chodil. Jednou na Vánoce jsme s celou rodinou zdobili vstupní halu. Já jsem zůstala s dědou v kuchyni. Dávali jsme háčky na želé. Řekl, že mě naučí vánoční písničku: „Dřímá tiše ptáček, dřímá poupátko a v chudičkém chlévě leží děťátko. Andělé tichounce zpívají a pastýři je vítají. Lehounký větérek na šalmaj hrá, zdráva buď Maria…“ Zanotoval mi ji a pak jsme si zazpívali spolu. Text koledy jsem si napsala na kousek papírku, abych jej nezapomněla, a schovala do krabičky s poklady. Nemusela jsem, pamatuji si ji dodnes. Byl to pro mě nejcennější zážitek s dědou.

Jak jsem již sdělila, děda měl jen vnučky. Všechny jsme byly hudebnice, jak bylo u děvčat ze slušnějších rodin zvykem. Rozhodly jsme se, že dědečka překvapíme a uspořádáme mu vánoční koncert. Koncert se pak stal tradicí. Každý rok na Štědrý večer jsme hrály jen pro něj. Každý rok na Štědrý večer dědeček plakal…

Zdroj: Medical Tribune