PREVENCE KARCINOMŮ/EPIDEMIOLOGIE

Genetika nádorů

Status nosičství BRCA je nezávislý prognostický faktor související s dřívějším biochemickým relapsem u lokálního karcinomu prostaty

Elena Castro, David Olmos, Chee Leng Goh, Ed Saunders, Daniel Leongamornlert, Malgorzata Tymrakiewicz, Elizabeth Bancroft, Elizabeth Page, Tokhir Dadaev, Koveela Govindasami, Michelle Guy, Emma Sawyer, Rosemary Wilkinson, Steve Ellis, Debra Frost, Susan Peock, Antonis C. Antoniou, Doug Easton, Zsofi a Kote-Jarai, Ros A. Eeles, UK Genetic Prostate Cancer Study and EMBRACE Collaborators The Institute of Cancer Research and The Royal Marsden NHS Foundation Trust, London, United Kingdom;

The Institute of Cancer Research and The Royal Marsden NHS Foundation Trust, Sutton, United Kingdom; The Institute of Cancer Research, Sutton, United Kingdom; The Institute of Cancer Research, London, United Kingdom; Royal Marsden NHS Foundation Trust, Sutton, United Kingdom; Centre for Cancer Genetic Epidemiology, University of Cambridge, Cambridge, United Kingdom; Centre for Cancer Genetics Epidemiology, University of Cambridge, Cambridge, United Kingdom; Centre for Cancer Genetic Epidemiology, Cambridge, United Kingdom; University of Cambridge, Cambridge, United Kingdom

Východiska: Biochemický relaps po lokální terapii karcinomu prostaty (prostate cancer, PCa) je hodnocen jako recidiva onemocnění a je spojen s kratším přežitím. Zárodečné mutace BRCA jsou spojeny s horšími výsledky léčby PCa. Nosiči BRCA jsou v současné době léčeni stejnými protokoly jako pacienti bez nosičství. Provedli jsme analýzu přežití bez biochemické progrese (biochemical-progression free survival, bPFS) po konvenční léčbě lokalizovaného PCa v kohortě pacientů s BRCA.

Metody: V této retrospektivní studii případů a kontrol byl každý nosič BRCA (9 BRCA1 a 34 BRCA2) léčený radikální prostatektomií (RP) nebo zevní radioterapií (external beam radio therapy, RT) „spárován“ se 3 pacienty bez nosičství (non-carriers, NC) podle věku v době stanovení diagnózy (± 5 let), stadia TNM, Gleasonova skóre, PSA při prvním vyšetření, lokální léčby, androgenní deprivační terapie (ADT) a roku léčení (± 3 roky). Všichni NC byli vyšetřeni screeningem mutací BRCA1 a BRCA2. Biochemické selhání bylo hodnoceno podle kritérií ASTRO a NCCN. Byla použita Kaplanova-Meirova metoda a mnohorozměrný Coxův regresní model s korekcí na „párovací“ (matching) faktory.

Výsledky: Bylo zařazeno 172 pacientů. Medián sledování pacientů byl 76 měsíců. Medián věku v době diagnózy byl 58 let (43–75). Stadia nádorů byla: I 11 %, IIA 19 %, IIB 28 %, III 28 %, IV 14 %. Celkem 80 pacientů dostávalo RT (18 BRCA2, 5 BRCA1, 57 NC) a 85 % dostávalo také ADT (70 % po dobu ≥ 6 měsíců); 92 pacientů podstoupilo RP (16 BRCA2, 4 BRCA1 a 72 NC) a 9 % z nich dostalo ADT (< 6 měsíců). Celkově byl medián bPFS 71 měsíců. U pacientů léčených RT byl medián bPFS 65 měsíců u NC vs. 39 měsíců u nosičů BRCA (p = 0,023). Přežití bez bio chemické progrese nebylo ovlivněno trváním ADT. Medián bPFS po RP byl 65 měsíců u nosičů BRCA. Nebyl pozorován žádný rozdíl v 3letém bPFS mezi nosiči BRCA a NC (73 % vs. 76 %). Korigovaná MVA potvrdila nezávislou prognostikou hodnotu stadia nádoru (p = 0,004) a statusu BRCA (p = 0,032) pro bPFS. U nosičů BRCA bylo riziko vyšší při omezení analýzy na pacienty s BRCA2 (p = 0,013; HR 2,1; 95% CI 1,2–3,7).

Závěry: Naše výsledky naznačují, že nosiči BRCA s PCa dosahují horší lokální kontroly onemocnění než NC, pokud jsou léčeni RT, nezávisle na trvání ADT. Po sledování s mediánem > 6 let nebyly u pacientů léčených RP pozorovány žádné rozdíly v bPFS. Tyto výsledky by mohly ovlivnit volbu individuální klinické léčby těchto pacientů.

Journal of Clinical Oncology

Zdroj: Journal of Clinical Oncology